Nejradši má K. velké krůty, ty, které je potřeba pomalu péct nejmíň osm, někdy i dvanáct hodin. A má je rád se všemi končetinami. Užívá si různých chutí krůtího masa (ještě se nerozhodl, jestli je jich sedm, jak praví jedna lidová moudrost, devět, jak praví jiná lidová moudrost, anebo nepřeberně, jak se zdá jemu). Co nezbaští, to zamrazí, a pak se může krůtími chutěmi opájet ještě řadu týdnů.
I letos se K. dožadoval tradiční vánoční krůty. Jenže v blízkém supermarketu měli jen porcované a nám se nechtělo v předvánočním ruchu objíždět obchody ani stát v dvouhodinových frontách.
A tak jsme se šli přeptat do halal shopu, tam není fronta nikdy. Pět nebo osm chlapů za pultem zvládne natotata všechny zákazníky.
Výprodejové bitvy začínají. Mám jeden dobrý důvod se jich neúčastnit |
„Nemáte krůty?“ ptali jsme se. „Nejradši bychom nějakou pořádnou, se všemi končetinami…“
Nejbližší prodavač se na nás zadíval tesknými zraky. „Měli jsme krůty,“ pravil tragickým hlasem. „Ale už nemáme. Moc, moc sorry.“
„Moment, myslím, že tam ještě jedna je,“ ozval se druhý. „Poslední. Máme ji tu… už dlouho. Chcete ji?“ A vydal se do zákulisí pro krůtu, následován (nebo se mi to jen zdálo?) vyčítavými pohledy svých kolegů. Po sedmi minutách donesl krůtu v náručí. Byla obrovská. Ale stačilo se na ni podívat zblízka a obavy, jestli se nám vejde do trouby, mě okamžitě opustily.
Ne, nesmrděla. Naopak, vypadala čerstvě vykoupaná, snad dokonce vydrbaná rýžákem. A ta sladká vůně pačule či čeho… je možné, že se linula z ní, a ne z někoho jiného v místnosti? I K. si toho všiml. Ale vypadala – jak to říct? Utrápeně. Zmučeně. Tak nešťastně, jak jen oškubaná krůta může vypadat.
Chlapík vmanévroval ptáka na váhu. „A skvělá cena pro vás bude…“ Zdálo se mi to jen, anebo skutečně vyřkl „pade-“ a pak se pod pohledy svých kolegů zarazil a opravil se? „Eh… osmdesát pět liber.“ „A… nějaká sleva by nebyla?“ vykoktal K. ze zvyku. „To… už je se slevou! Osmdesát pět.“
Kompartmentalizujete? Toužíte-li po mnohoženství, vězte, že není zadarmo |
No, nekoupili jsme ji. Honem jsme se rozloučili a vyšli z obchodu. Až venku jsme se po sobě podívali. Oba nás pronásledovala ta samá myšlenka. „Myslíš, že jsme ji měli… zachránit? I za tu cenu?“ uvažoval K. „Možná jo. Není tam… v bezpečí,“ řekla jsem já. „Ale já na ni vůbec nemám chuť. Ty jo?“
„Ne,“ řekl K. „Vůbec. Myslíš, že…“ „Já nevím,“ povzdechla jsem. „Netuším, co se jí stalo. Jen bych řekla, že jsou do ní prodavači tak trochu… zamilovaní.“
Ale co my víme? Krůtu jsme nepitvali a nejsme ostatně ani soudní lékaři, ani Sherlockové Holmesové. Třeba je vztah mezi prodavači a chlazenou krůtou čistě platonický. A z krůty dělají chudinku, co nutně potřebuje aspoň psychoterapii, jen naše předsudky.
