Než přijela dvaadvacítka, dozvěděla jsem se však jenom tolik, že zdraví je jakžtakž v pořádku a vnoučata taky. Na účty jsem se neptala, protože jsem věděla, že mluvím s milionářem. Násobným milionářem. On na to tedy nevypadá. Oblečený chodí spíš jako bezdomovec, jeho auto si přinejmenším vzhledem říká o vrakoviště, skoro se zdá, že se svým milionářstvím nesouhlasí. Další možnost je, že nesouhlasí s ničím, protože je založením negativista.
Hlavně nevybočit z programu. V čem jsme si my lidi podobní s roboty |
Negativistů znám víc, i když svou negaci neprojevují stejně. Někteří negují všechno, co dělají jiní, někteří se zaměřují i dovnitř, tedy na sebe. Všichni přitom tvrdí, že jsou realisti. Znám ovšem i lidi, jež lze označit za pozitivní, a ne všichni musí být Američani. Američan odpovídá na otázku, jak se mu daří (how are you?), zásadně zpěvavým „I am fine“, i když mu právě spadl iPhone do záchodu a dům jde do dražby.
Považuju pozitivní přístup k životu za dar. Dar, který jsem, žel, nedostala do vínku, protože jsem po tatínkovi. Dobře si pamatuju, jak mi jako pětileté nebo šestileté maminka koupila boty, které se mi strašně líbily, a jak jsem v nich čekala před domem, abych je ukázala tatínkovi, až půjde z práce. Stejně z nich vyrosteš – zchladil moji radost.
Podobně ale zacházel i se svojí radostí. Když dostal státní cenu za vynález, který umožnil stavět elegantní mosty z předpjatého betonu, vydržela mu pýcha jen krátce, načež dal prostor zasmušilosti. Co když se přes všechna opatření dostane dovnitř voda, začal uvažovat a skončil chmurnou předpovědí: jednou to spadne.
Dlužno říct, že já z těch bot vyrostla a mosty padají. V tom spočívá zločin negativistů – a mají skoro vždycky pravdu.
I já mám často pravdu, když se pokouším zpochybňovat některé nápady a ambice svých dávno dospělých dětí. Však si taky stěžují, že jsem zbytečně negativní. Mají to slovo zjevně v oblibě. Kdo chce být cool, musí hlavně myslet pozitivně. Ráda bych byla cool, tak se držím zpátky a učím se na všechno říkat SUPER!
Copak nemůžete ty názory trochu hlídat? |
Se zájmem přitom pozoruji, jak si moje dávno dospělé děti stojí v diskusích se svými nedávno dospělými dětmi. Onehdy přišla řeč na to, co že míní v životě dělat devatenáctiletý synek, který si myslí, že by mohl dojít naplnění pomocí amerického fotbalu. Připustil, že by přecejen mohl taky studovat, i když ještě neví co, ale ví, že by to mělo být v zahraničí, kde se ten americký fotbal hraje víc než u nás. To jeho matka označila za nereálné, jelikož studium v cizině nemá kdo financovat. Chlapec obrátil oči v sloup a vzdychl si: Tak já se tady snažim o pozitivní debatu a zase jste mi to zkazili…
