Novinářům v novoročně krizové situaci vždycky uspoří práci projev prezidenta republiky - za starých dob to bylo ještě jednodušší, protože Husákova řeč zabrala bez potíží plnou stranu světového formátu (což je označení rozměru fyzického, ne duchovního), neklame-li mě paměť, někdy i dvě.
Taková úspora práce. Noví prezidenti sice píšou projevy tak krátké, že jimi zaplácnete trojku berlínskou (ne, ani tohle není, co myslíte) jen, když k nim naškrábete komentář a dodáte anketu oblíbených osobností. Ale i tak je 1. leden jediným dnem v roce, kdy prezident pracuje za nás.
Ne však za všechny. Od fejetonistů se v prvním posvátkovém čísle naopak očekává totéž co od něj: kritické ohlédnutí a ostrý pohled vpřed, k úkolům, jež na nás čekají. Výčitky a povely. Předsevzetí. Proč však rozdírat rány a kazit lidem náladu zrovna v tom nejhorším momentě, kdy mají po Vánocích vyluxované konto a po Silvestru hlavu? Kdy jsou už tak oslabení vypětím konce roku, kdy nemají dost jistoty - nejen celkové životní, ale ani o tom, co přesně a s kým dělali za uplynulé noci?
Proč jim zrovna v téhle situaci valit šrouby do hlavy, že málo četli, chodili do kina na blbé filmy, že blbé filmy točili, že upláceli a nechali se uplácet, nepoužívali deodoranty, půjčovali si na zbytečnosti, nestarali se o děti, marnili čas pitomostmi, pracovali pro sebe, ne na sobě či pro druhé, zabíjeli kopírováním hudbu, ničili si zdraví, byli málo globalizovaní, nebyli dost čeští, kradli a nechali se okrádat, neměnili se k lepšímu a ubližovali si navzájem? A že budou muset věcmi pohnout k lepšímu, aby si sami sebe mohli vážit?
Proč člověku, který si matně vzpomíná, že včera během noci přišel o papíry, hned po probuzení sdělit, že si je nebude moct za pětadvacet tisíc koupit nazpátek jako v roce 2007? Že jestli „s tím“ půjdou konečně k doktorovi, dozví se nepříjemnou zprávu? Že když přestanou krást, budou mít míň peněz? Proč vlastně vyzývat všechny kolem sebe, aby přestali dělat, co mají rádi a v čem jsou dobří, a tvrdit jim, že si jinak nebudou moci sami sebe vážit?
Cožpak po těch letech předsebebraní pořád není všem jasné, že z psychologického hlediska jsou nejlepší novoroční předsevzetí závazky splnitelné? Rány na jistotu? Ona vítězství ve „včerejších bitvách“, o nichž mluvil prezident, nebo ještě lépe prohry v bitvách budoucích? Ta první jsou již splněná a u druhých vás nesplnění nebude mrzet. „Začít znovu kouřit“, například.
Nebo: „Být negativnější.“ „Nezměnit se“ je téměř optimální. Nejlepší by bylo vyzvat čtenáře, aby se zavázali k tomu být sami se sebou spokojení. Ale toto předsevzetí se mi zdá v přímém konfliktu s povahou předsevzetí, žánru nejistých a nespokojených. Naštěstí -jak sleduji - je zcela kompatibilní s žánrem prezidentského projevu, takže letos na Nový rok makal pan prezident dokonce i za mě. Ještě by ho taky za mě mohla bolet hlava...
Taková úspora práce. Noví prezidenti sice píšou projevy tak krátké, že jimi zaplácnete trojku berlínskou (ne, ani tohle není, co myslíte) jen, když k nim naškrábete komentář a dodáte anketu oblíbených osobností. Ale i tak je 1. leden jediným dnem v roce, kdy prezident pracuje za nás.
Ne však za všechny. Od fejetonistů se v prvním posvátkovém čísle naopak očekává totéž co od něj: kritické ohlédnutí a ostrý pohled vpřed, k úkolům, jež na nás čekají. Výčitky a povely. Předsevzetí. Proč však rozdírat rány a kazit lidem náladu zrovna v tom nejhorším momentě, kdy mají po Vánocích vyluxované konto a po Silvestru hlavu? Kdy jsou už tak oslabení vypětím konce roku, kdy nemají dost jistoty - nejen celkové životní, ale ani o tom, co přesně a s kým dělali za uplynulé noci?
Proč jim zrovna v téhle situaci valit šrouby do hlavy, že málo četli, chodili do kina na blbé filmy, že blbé filmy točili, že upláceli a nechali se uplácet, nepoužívali deodoranty, půjčovali si na zbytečnosti, nestarali se o děti, marnili čas pitomostmi, pracovali pro sebe, ne na sobě či pro druhé, zabíjeli kopírováním hudbu, ničili si zdraví, byli málo globalizovaní, nebyli dost čeští, kradli a nechali se okrádat, neměnili se k lepšímu a ubližovali si navzájem? A že budou muset věcmi pohnout k lepšímu, aby si sami sebe mohli vážit?
Proč člověku, který si matně vzpomíná, že včera během noci přišel o papíry, hned po probuzení sdělit, že si je nebude moct za pětadvacet tisíc koupit nazpátek jako v roce 2007? Že jestli „s tím“ půjdou konečně k doktorovi, dozví se nepříjemnou zprávu? Že když přestanou krást, budou mít míň peněz? Proč vlastně vyzývat všechny kolem sebe, aby přestali dělat, co mají rádi a v čem jsou dobří, a tvrdit jim, že si jinak nebudou moci sami sebe vážit?
Cožpak po těch letech předsebebraní pořád není všem jasné, že z psychologického hlediska jsou nejlepší novoroční předsevzetí závazky splnitelné? Rány na jistotu? Ona vítězství ve „včerejších bitvách“, o nichž mluvil prezident, nebo ještě lépe prohry v bitvách budoucích? Ta první jsou již splněná a u druhých vás nesplnění nebude mrzet. „Začít znovu kouřit“, například.
Nebo: „Být negativnější.“ „Nezměnit se“ je téměř optimální. Nejlepší by bylo vyzvat čtenáře, aby se zavázali k tomu být sami se sebou spokojení. Ale toto předsevzetí se mi zdá v přímém konfliktu s povahou předsevzetí, žánru nejistých a nespokojených. Naštěstí -jak sleduji - je zcela kompatibilní s žánrem prezidentského projevu, takže letos na Nový rok makal pan prezident dokonce i za mě. Ještě by ho taky za mě mohla bolet hlava...
