Informací máme všichni dost – jak od integrovaného záchranného systému, tak od místních politiků i od médií. Fotky a videa z postižených oblastí jsou všude, a nikdo tedy nemůže tvrdit, že neví, co se děje. Všichni víme, že situace je vážná, a plést se záchranářům i zachraňovaným do cesty je to poslední, co bychom měli dělat.
Jistá lehkomyslnost daná nepřítomností povodňové paměti se dala počítat k polehčujícím okolnostem v roce 1997 na Moravě nebo v roce 2002 v Čechách. Od té doby se přes naši zem prohnalo ještě několik velikých povodní, zkušenosti tedy máme. Z tohoto důvodu je nepochopitelné, že jsou lidé, kteří odmítají evakuaci, aby se o pár hodin později dožadovali pomoci. Jenže to už při jejich záchraně někdo riskuje vlastní život a zdraví. Nemusíme milovat ani premiéra Fialu, ani žvanivého ministra vnitra Rakušana, ale když vyzývají obyvatele, aby akceptovali pokyny záchranných složek, nedělají to pro legraci.
To že všechno funguje, není samozřejmost, a když se někdo nechá zachraňovat na poslední chvíli, může to znamenat, že záchranáři mohou chybět jinde. Možná to zní banálně, ale nikdo vás nebude žádat, abyste se evakuovali jen pro zábavu, protože i sama evakuace je náročná organizačně i finančně a ve velkém se na ní podílejí i dobrovolníci.
Na ty, kdo hledají v neštěstí jiných jen vlastní zábavu, ať již de o „aktivní plavce“ v Českých Budějovicích či v Praze, paddleboardisty na Odře, nebo milovníky selfie (jihočeský Plav kvůli nim museli uzavřít), buďme přísní. Pokuta je minimum. Vždyť je to do nebe volající bezohlednost, nechtějí pomáhat, chtějí se jen bavit. Přitom spoléhají, že je někdo zachrání, vždyť je to samozřejmé, stát vůči nim má své povinnosti. Ano má, ale i oni mají povinnost ke společnosti, a tak ji vymáhejme. Na otázku, proč si někdo potřebuje dělat selfie před zatopenými obydlími jiných lidí, existuje jen jedna jediná odpověď, a to v duchu stupidního reklamního sloganu zosobňujícího čiré sobectví: Protože chci.
Většina obyvatel se chová rozumně, neplete se záchranářům pod nohy a respektuje pokyny i zdravý rozum, jenže k napáchání škod stačí menšina hlupáků a sobců. Doufejme, že se jich nezačnou zastávat nějací aktivisté, kteří budou tvrdit, že povodňová turistika je lidským právem menšiny a že je potřeba tyhle lidi obdivovat a kořit se jim, protože jsou „jiní“. Případně by se mohly ozvat hlasy ospravedlňující sebestřednost s tím, že tihle lidé nejsou „žádné ovce“. V takovém případě už bychom totiž další velké povodně nemuseli přežít bez velkých ztrát na životech.
