V červenci 1997 jsem těsně před velkou vodou narazil v jedné moravské vsi na jednotku dobrovolných hasičů, jak horečně pytlovali a mezitím si svlažovali hrdlo v místní hospodě. Byl to sice tak trochu tradiční způsob, jak se věci v naší zemi tehdy ještě běžně děly, ale fungovalo to. Právě díky sborům dobrovolných hasičů byly následky daleko menší, že by tomu bylo bez nich. Zcela novým fenoménem pak byly v tak masovém měřítku tisíce dobrovolníků, které vyrazily do postižených oblastí pomáhat, nebo tam přivezly humanitární pomoc.
Bylo to něco, co posunulo ještě poměrně čerstvě svobodnou společnost dál. Dobrovolné hasiče nám dalo Rakousko-Uhersko a ukazuje se to jako jedno z mnoha pozitivních dědictví monarchie, která ne vždy umíme docenit.
Dobrovolnictví je projevem občanské společnosti a má přesah do nevládního sektoru. Daly by se o něm napsat romány, stejně jako se vždy opakují situace, kdy politici varují, aby lidé do oblastí postižených pohromou či válkou nejezdili, protože tam překážejí, nejsou koordinovaní a vůbec je to nebezpečné. Zájemci o dobrovolnictví by se tím neměli nechat odradit, každý politik totiž rád vyzdvihuje svou roli v systému a ten, kdo chce pomáhat, si své místo vždycky najde.
Domobranci na barikádách
Dnes jsme výrazně pokročili v protipovodňové ochraně. Rozměr pohromy je daleko větší, pršelo na rekordní části území. Přestože jsou škody s rokem 1997 srovnatelné, počet obětí pak výrazně nižší – před 27 lety to bylo padesát mrtvých, dnes zatím pět obětí a asi osm pohřešovaných. Dobrovolní hasiči dnes mají různý status ohledně účasti na zásazích integrovaného záchranného systému, jako celek ale stmelují obce a poskytují jim ochranu.
Dobrovolnická vůle pomáhat velkých změn nedostála, snad jen kromě toho, že řada lidí v naší společnosti už má zkušenost ze Západu, kde jsou formy dobrovolnictví rozvinutější a má proto větší chuť pomáhat.
Dobrovolnictví a soudržnost v komunitách, což je ale zase dobrovolnictví, je zásadním faktorem takzvané společenské odolnosti. To je věc dost zásadní pro přežití země a jeho demokratického zřízení. Vzpomeňme si na dobrého vojáka Švejka a výjev, kdy do nemocnice, kde byl zavřen kvůli údajnému simulantství, přišly ctihodné dámy s dárky, protože prohabsburský segment společnosti cítil povinnost pomáhat vojákům. Necítily ho ale ostatní národy a taky vše skončilo rozpadem monarchie.
Vzpomeňme třeba na dobrovolnické sestry Červeného kříže během mobilizace v roce 1938 i na to, jak se Britové angažovali v době nacistických náletů. Skutečně názorným příkladem odolnosti národa je ale válka na Ukrajině. Už v první den napadení 24. února 2022 se na velké části území začaly vytvářet místní domobrany. Každá vesnice si na příjezdových cestách zřídila barikády, kde se střídali vesměs místní muži. Někdy s loveckými puškami, jindy s narychlo nafasovanými kalašnikovy (ze skladů se pro tento účel dokonce vytáhly kulomety Maxim ještě z dob první světové války). Ženy pak většinou obstarávaly jídlo a další nezbytné zázemí.
Pro toho, kdo přes takové vesnice projížděl, byli domobranci trochu nebezpečnou překážkou, protože ti viděli diverzanty všude a se zbraněmi nezacházeli zrovna moc bezpečně. Ale zpravidla to dobře dopadlo.
Domobrany tohoto stylu pak vytvářely nejen vesnice, ale i města, například v Kyjevě se zakládaly i na bázi ulic, i když se to zdá vzhledem k anonymizaci prostoru neuvěřitelné.
Nebezpečný strom z chodníku nepoznáte. Expert radí, jak se po povodních vypořádat s rizikem padajících kmenů |
Byla samozřejmě i místa, kde domobrana nevznikla. Často se to dělo na jihovýchodě a východě, kde mělo větší podíl prorusky naladěné obyvatelstvo sabotující veškeré takové úsilí. Pokud na tato místa přišli Rusové, padla prakticky bez boje.
Ve válečném týlu
Soudržnost při povodních je dobrým znamením pro to, co Česko může čekat v budoucnu. Vzhledem k současné geopolitické situaci je možné, že současný mír bude za pár let minulostí. Že může dojít k nějaké formě války, předpovídají různé scénáře a prognózy. Některé tomu dávají čtyři roky (Německo), jiné šest až osm let (Pobaltí). Důležité také je, co se bude dít na Ukrajině a jak skončí tamní konflikt.
Určitě by se v takovém případě nebojovalo u nás, scénáře počítají s ohniskem na pomezí Běloruska, Polska a Pobaltí. Česko by – pokud by přetrvalo spojenectví v rámci Severoatlantické aliance – zajišťovalo transportní cesty a posílalo vojáky. I tady by ale hrozilo zvýšené riziko diverzí a třeba i raketové ostřelování. Společnost by se k tomu musela nějak postavit stejně, jako se k tomu postavil v únoru 2022 hluboký ukrajinský týl. Bylo by třeba hlídat nejen důležité objekty státu, což mají na starosti aktivní záložníci, ale i samotné obce, ulice, nádraží, vodárny, elektrárny, mosty…
Ani česká armáda zatím nemá civilní spolupráci na vlastním území stoprocentně naladěnou, pracuje však na tom a bude muset přidat. Jinak ale povodně přes veškerý rozměr tragédie ukázaly, že česká společnost má zdravé jádro – a to je důležitý vzkaz i pro nepřítele, který hledá různé způsoby, jak by ji rozložil.
