Frontová linie se dlouho nehýbala, ale v její blízkosti není bezpečno. Přesto se spousta lidí odmítá nechat evakuovat. Jsou to – jak jinak – hlavně ti starší. Ale nezůstanou tam jen ti. V městech a vesnicích nedaleko fronty potkáte i děti, přestože je evakuace dětí z ohrožených oblastí povinná. Leckterá babička si nedovede představit život bez vnoučete, a tak ho před záchranáři pečlivě ukryje.
Jak (ne)být dobrá máma. Máma Jaromíra, který jen sedí doma a tloustne |
Vychází najevo, že v Doněcku a Luhansku jsou děti, které měly už víc než dva roky prázdnin. A většinu vesnic, u kterých už delší dobu hrozilo, že je převálcují ruská vojska, se nepovedlo evakuovat dřív než na poslední chvíli, pod palbou.
Tohle obyčejně provádějí dobrovolníci. V neprůstřelných vestách, s helmami, ale (většinou) beze zbraní zachraňují ty, co se odmítli nebo stále odmítají nechat odvézt do bezpečí.
Podle dobrovolníků probíhá typický rozhovor s takovým člověkem takhle:
„Můžeme vás odvézt do bezpečí. Ubytujeme vás. Dostanete jídlo a bude o vás postaráno. Tohle místo můžou kdykoli převálcovat Rusové.“
„Ne ne, já jsem se tady narodila. Bůh by se zlobil, kdybych umřela jinde.“
„Ale tady jste v nebezpečí. Mohla byste umřít kdykoli.“
„Aspoň budu pohřbená tady, v rodné hroudě.“
A dobrovolníci nemají to srdce říct: „Babičko, jestli tu umřete, možná vás nebude mít kdo pohřbít.“
Hodně bláznů a ošklivé štětky. Co to naznačuje? |
Místo toho na ohrožená místa vozí chleba. Chleba, bez kterého těm, co tu zůstali, hrozí hlad. Kus od fronty si vždycky navléknou neprůstřelné vesty a rozdávají životodárný chléb. Jsou přitom v mnohem větším nebezpečí než místní. Na místních nezáleží, bylo by pro ně škoda kulky. Do dobrovolníků by se ostřelovači rádi trefili.
Do věci je samozřejmě zapletená i národnost. Řada rusky mluvících Ukrajinců na východě země vlastně neví, na čí stranu se dát. Někteří se prý na Rusy těšili, o to se postarala propaganda… a když Rusové přišli, hodně se divili. Ale většina starých lidí prostě nechce opustit svůj dům a svůj záhumenek. Myslí si, tak jako spousta lidí při povodních, že jejich pouhá přítomnost jejich dům zachrání.
Na obranu těch, co ve svých domech zůstali a potřebují pomoct, musím říct, že dobrovolníci, které jsem potkala, měli snad všichni závislost na nebezpečí a dělali si starosti, čím se budou opájet, až válka skončí.
