V ulicích okupované Varšavy se odpoledne 1. srpna roku 1944 ozvala střelba. Tisíce příslušníků polského protinacistického odboje z Armii Krajowé (AK) neboli Zemské armády zahájily dlouho připravované povstání proti německé okupační moci. Začala tak největší ozbrojená akce podzemního hnutí v Evropě za celou druhou světovou válku.
80 let od vypuknutí varšavského povstání. Popisujeme sled okolností, které vedly k hrdinství i neúspěchu |
Polští povstalci chtěli po pěti letech teroru osvobodit své hlavní město. Tato akce, plánovaná původně jen na několik dní, se však protáhla na 63 dnů heroického boje a skončila katastrofou. Německé síly povstání utopily v krvi a Varšavu následně srovnaly se zemí. Během povstání zahynuly statisíce lidí a kdysi pulzující metropole Polska ležela ještě mnoho let v rozvalinách.
Na jaře a v létě 1944 zažívali nacisté jednu vojenskou pohromu za druhou. Z východu se nezadržitelně blížila sovětská Rudá armáda a postupovala na etnicky polská území. Z jihu se mezitím blížili Spojenci Apeninským poloostrovem a na západě byla otevřena nová fronta v Normandii. V nacisty okupovaném Polsku to vypadalo, že konec války je na dohled. Polský odboj, podléhající exilové vládě v Londýně, proto zintenzivnil přípravy na celonárodní ozbrojené vystoupení proti ustupujícím Němcům s cílem osvobodit polské území vlastními silami dříve, než dorazí Sověti. Tento plán schválil již koncem roku 1943 vrchní velitel AK generál Tadeusz „Bór“ Komorowski. Situace se dramaticky změnila v červenci 1944.
Odhodláním proti tankům
Polští komunisté podporovaní Moskvou vyhlásili Polský výbor národního osvobození v Lublinu jako samozvanou novou vládu. Hrozilo tedy, že sovětská vojska vstoupí do Varšavy a předají vládu komunistům, čímž by legitimní polská exilová vláda v Londýně byla odsunuta do pozadí. Zároveň rostlo napětí i přímo ve Varšavě. Němci začali město evakuovat a hrozilo, že další tisíce Poláků budou odvedeny na nucené práce do Německa nebo jako rukojmí ustupujících jednotek. Sovětský rozhlas v Moskvě ve svém polském vysílání otevřeně vyzýval Varšavu k povstání proti okupantům, což v odboji ještě posílilo odhodlání jednat.
Vedení AK se tak odhodlalo k rozhodnému kroku. Cílem bylo osvobodit Varšavu vlastními silami a přivítat Rudou armádu na území pod kontrolou povstalců. Předpokládalo se, že Němci na pokraji porážky nebudou klást dlouhý odpor a Sověti včas poskytnou pomoc. Bohužel se ukázalo, že to byla zásadní strategická chyba v odhadu.
V úterý 1. srpna 1944 v 17 hodin vypuklo ve Varšavě dlouho připravované povstání. Do boje vyrazilo asi 45 tisíc členů AK, k nimž se přidalo na 2 500 bojovníků z dalších odbojových skupin. Přestože povstalci měli početní převahu, jejich výzbroj byla žalostně nedostatečná, plně ozbrojena byla asi jen čtvrtina z nich. Většina měla pouze pistole, několik náloží či lahví s benzínem, nebo dokonce jen bílo-červené pásky na rukávech a velké odhodlání. Proti nim stálo zhruba 15 až 25 tisíc zkušených německých vojáků vyzbrojených tanky, obrněnými vozidly, dělostřelectvem a letectvem. Němci se navíc o plánu těsně před jeho realizací dozvěděli. Navzdory tomu dokázali Poláci v prvních hodinách povstání zaskočit okupanty a obsadit řadu strategických bodů ve městě. Již během prvního večera byla po Varšavě rozlepena provolání, aby se všichni Poláci chopili zbraní proti německým okupantům.
Hrdinkami varšavského povstání byly bojující i pečující ženy. Olympionička z roku 1936 zachránila tisíce lidí |
Ne všechny plánované cíle se podařilo dobýt. Město tak zůstalo rozdělené na izolovaná povstalecká území. Povstalci ovládli asi 70 procent levobřežní Varšavy, avšak Němci stále kontrolovali klíčové body a mohli přivádět posily. Nacistické vedení reagovalo na zprávu o povstání ve Varšavě s extrémní zuřivostí. Pro Hitlera a Himmlera to byla vítaná záminka vyřídit si s polským národem účty jednou provždy. Do Varšavy byly narychlo staženy speciální jednotky proslulé svými krutostmi. Esesmani z Dirlewangerovy brigády během jediného dne povraždili odhadem 20 tisíc polských mužů, žen i dětí. Německá taktika byla brutálně jednoduchá – zastrašit polské obránce masovým terorem vůči civilnímu obyvatelstvu. Navzdory těmto hrůzám pokračovali povstalci v obraně svých čtvrtí s neuvěřitelnou odvahou. Boje ve městě byly mimořádně urputné a probíhaly doslova dům od domu.
V obležených částech města se lidé snažili udržet zdání normálního života, vycházely ilegální noviny a povstalecká rozhlasová stanice Błyskawica vysílala zprávy a vlastenecké písně do zbytku Evropy. Podzemní tunely se pro povstalce staly jedinou spojnicí mezi izolovanými ohnisky odporu. Situace povstalců se však dramaticky horšila, docházela munice, léky i potraviny. Ve zničených ulicích se hromadily tisíce mrtvých těl, hygienické a zdravotní podmínky byly katastrofální a civilisté umírali nejen násilím, ale i žízní a vyčerpáním.
Přesto povstalci nadále doufali v brzký příchod sovětské pomoci. Tato naděje se však nenaplnila, i když sovětská vojska stála na dohled za Vislou. Ukázalo, že Stalin nemá nejmenší chuť pomáhat povstání, které neorganizovali komunisté, a cynicky přihlížel, jak se nacisté a polští vlastenci věrní exilové vládě navzájem oslabují v krvavé lázni. Podle historiků tím Stalin sledoval svůj cíl dosadit v poválečném Polsku vlastní komunistickou vládu a zbavit se předem nežádoucího odporu. Zároveň striktně zakázal spojeneckým letadlům přistávat na sovětských letištích.
Malé děti zapalovaly obrněnce benzinem. Stalin je nechal napospas vraždění |
Britský premiér Winston Churchill byl sovětskou nečinností pobouřen a naléhal na Stalina, aby povolení přehodnotil. Stalin však zůstal neoblomný. Spojenci proto zahájili riskantní letecké mosty z dálkových základen v Itálii. Ztráty letadel byly obrovské, navíc jen asi polovina shozů dopadla do povstaleckých rukou. Povstalci s vděčností získali omezené množství zbraní, munice, léků a potravin. Bylo však již příliš pozdě.
Příčiny, o nichž se nemluví
Koncem září 1944 se situace obránců stala neudržitelnou. V centru města zůstalo obklíčeno posledních asi 15 tisíc vyčerpaných bojovníků spolu s desítkami tisíc civilistů. Lidé pili vodu z kaluží nebo z provizorních studní vykopaných na dvorech, neboť vodovod dávno nefungoval. 28. září zahájili zástupci AK jednání o příměří. Večer 2. října 1944 byla podepsána kapitulační dohoda. Tím oficiálně skončily boje.
Generál Komorowski ve svém rozloučení zdůraznil, že boj nebyl marný a že jednou se Polsko svobody dočká. Hrůzy však pro Varšavu neskončily. Podmínky příměří sice zaručovaly civilistům i bojovníkům zachování života, ale nacisté se postarali, aby po jejich odchodu zbyla z města jen mrtvá pustina. Od října 1944 do ledna 1945 německé ženijní a speciální jednotky dostaly za úkol Varšavu doslova srovnat se zemí. Dům po domu, ulici po ulici, metodicky vyhazovaly do povětří všechny stojící budovy. Až 85 procent veškeré zástavby Varšavy bylo zcela zničeno. Kulturní ztráty byly nevyčíslitelné.
Valkýra, jež mohla změnit svět. Hitler atentát přežil, proč se pokus o puč nezdařil? |
Podle odhadů padlo kolem 16 tisíc povstalců a dalších asi 20 tisíc bylo zraněno. Ještě děsivější byla jiná statistika – během povstání a německých represí zahynulo nejméně 150 tisíc civilistů. Německé ztráty byly ve srovnání s tím nižší, německé zdroje udávaly kolem dvou tisíc padlých, novější výzkumy počítají až 10 tisíc německých vojáků zabitých či pohřešovaných.
Politické a morální důsledky povstání byly obrovské. Události z roku 1944 se staly jedním z prvních varovných signálů studené války. Většina velitelů AK, kteří se po válce vrátili do vlasti, byla zatčena sovětskou NKVD nebo polskou komunistickou tajnou policií. O podílu Sovětů na katastrofě se nesmělo mluvit. Stalinův obraz „osvoboditele“ byl nedotknutelný. Hrdinství a utrpení povstalců tak dlouhé roky nemohly být v Polsku pravdivě připomínány.
Varšavské povstání 1944 zůstává dodnes předmětem diskusí historiků, zda bylo správným rozhodnutím. Někteří poukazují na obrovské ztráty a utrpení, jiní naopak hájí povstání jako zoufalý, ale čestný pokus vybojovat si svobodu. Jisté je, že těch 63 dní hluboce ovlivnilo poválečný osud Polska i celého regionu. Pro Poláky se Varšava 1944 stala symbolem nezlomného ducha národa. Ducha, který se odmítl vzdát svobody, přestože zůstal v boji osamocen.
Autor je historik z Univerzity obrany
