Jenže i tihle mí kamarádi mají jeden společný rys: když začne Pride Week – Prague Pride, chytají se za hlavu. Začíná totiž cirkus, který vyvrcholí tím, že centrem Prahy projdou lidé v oblečcích latexových psů na vodítkách či řetězech nebo duhových tangách s rozsvícenými bradavkami. A já jim rozumím.
Protože i když to má být „oslava lásky“, často to vypadá spíš jako casting na reboot postapokalyptického Mad Maxe ve verzi teatrální Drag Queens. Vtip je v tom, že většina LGBT+ lidí – těch, kdo normálně chodí do práce, řeší hypotéku, bolavá záda či neposedné dítě – s tímhle nemá nic společného.
Na zahájení Prague Pride dorazily stovky lidí. Letos dozná změn, i kvůli Trumpovi |
Jenže na fotkách ve všech médiích a v komentářích na sítích se pak svezou všichni. Místo toho, aby průvod řekl: „Jsme jako vy. Chceme stejné právo milovat, žít a být bráni vážně,“ křičí: „Koukejte, já mám obojek
a plyšového jednorožce v řiti!“
A v tom je problém. Ne že bych chtěl diktovat, jak má kdo vypadat a co mu má přivozovat slast, a když si někdo chce obléknout koženou kuklu, růžovou plenu a vibrační kopyta, tak ať, ale ať pak nečeká, že lidé na Vysočině, kteří celý rok zápasí s tím, jestli mají dát klukovi modré tričko nebo zelené, budou tleskat a dojatě slzet. Ne proto, že by byli homofobní. Ale protože si říkají: „Tohle je normální?“
Stačí dva normální tátové
A přitom by to mohlo být jinak. Kdyby v čele průvodu šli třeba dva kluci držící se za ruku, kteří spolu vychovávají dítě – sám jeden takový pár znám a upřímně, chovají se k němu lépe než půlka heterosexuálních rodičů, již si dítě pořídila spíš z nudy než z lásky. A to dítě? Geniální. Normální. Nepíská, neštěká, nenosí latex.
Nebo dvě ženy, jež slaví stříbrnou svatbu. To by bylo silné. To by ukázalo realitu. Jenže místo toho máme pozlátko, roztleskávačky, go-go tanečníky a chlapa, který se v příliš malých, brutálně obtažených a zaříznutých trenýrkách omotává kolem tyče jako anakonda na speedu.
Proč policie nerozehnala zakázaný pochod? Jak se Orbánova vláda sama střelila do nohy |
A přiznejme si, že když to kritizují samotní gayové a lesby, není to nenávistný projev. Je to zoufalství z toho, že někdo z jejich boje o respekt udělal reality show, přenosný díl Big Brothera. Jen s tím rozdílem, že tady nikdo nevypadává, jen se postupně svléká a vyhraje ten, kdo se přiváže k lampě a ve třiceti stupních u ní vydrží v latexu celý den.
Já vím, každý má právo na sebevyjádření. Ať si každý tančí, jak chce – v tangách, na podpatcích nebo na všech čtyřech s obojkem a se štěkáním do rytmu. Ale nemyslete si, že právě tohle přesvědčí babičku v domově důchodců, aby začala fandit manželství pro všechny. Spíš jí to připomene oslavy 1. máje, jen s více latexu a méně traktory. A že pionýry sežrali gumoví psi.
Takže až se příště bude někdo ptát, proč máme pořád tolik předsudků, připomeňme si jednu věc: veřejnost si z Pride neodnese poselství lásky a rovnosti. Ale fotku chlápka v podvazcích, který štěká na kolemjdoucího policistu a tramvaj. Není to demonstrace za rovnost, ale jízda na „LSD“, při které se už roky necítí jako menšina queer lidé, ale psi. A až se to příští rok zase rozjede, navrhuji nové heslo místo letošního „Kde domov můj“. Ke dni, kdy tě nelapí měšťáci za běhání po Letné s umělým ocasem, se hodí slogan: „Štěkám za rovnost. Venčím souseda.“
