Příměr z vojenství má podle mého názoru právě u Duky své silné opodstatnění, protože tuto sféru vstřebával doslova již od kolébky. Narodil se 26. dubna 1943 v Hradci Králové do rodiny prvorepublikového důstojníka, který po službě v protektorátním vládním vojsku přešel v roce 1944 k italským partyzánům a následně do britské RAF. Otcovu slibnou vojenskou kariéru ukončil komunistický převrat, po němž byl na několik let uvězněn v táboru nucených prací na Mírově, stejně jako řada vojáků západních armád.
Kádrový škraloup v rodině ho pak ovlivnil i při jeho další dráze, protože po maturitě na gymnáziu se mohl pouze vyučit strojním zámečníkem. V přece jen politicky uvolněnější druhé polovině 60. let mohl začít po vojně teologické studium a v roce 1970 byl vysvěcen na kněze.
Za neústupnost do podzemní církve i do vězení
Jak sám vzpomínal, už od dětství musel za svůj názor a identitu bojovat a hájit se. Učil se znát cenu svobody a stát si za svým, i když šel proti většině. Z toho pak často pramenila zarputilost, s níž vstupoval do veřejných debat. Jeho neústupnost nakonec vedla k tomu, že mu státní moc odebrala souhlas k veřejnému kněžskému působení a tak se mohly jeho aktivity odehrávat jen v rámci tzv. podzemní církve.
Za svou ilegální činnost v dominikánském řádu (na rozdíl od ženských řeholí mužská řeholní společenství nemohla ani v omezené míře vykonávat své aktivity) a při vydávání katolického samizdatu skončil v 80. letech na Borech, kde poznal Václava Havla.
Měl povahu bojovníka, občas budil rozruch, řekl Graubner o Dukovi |
Jeho činnost sledovala Státní bezpečnost i po propuštění z vězení a na sklonku 80. letech se podílel na šíření petice za náboženskou svobodu, nebo na činnosti kolem projektu Desetiletí duchovní obnovy, iniciovaném v roce 1987 kardinálem Tomáškem, do jehož okruhu spolupracovníků patřil.
Velkým problémem bylo hledání nové podoby církevního života po roce 1989, kdy se často nabízel návrat k tomu, co skončilo poválečným komunistickým převratem. Jak kardinál Duka připomněl v jednom televizním rozhovoru, obtíže to přinášelo do řeholí, kdy si jejich členové teprve postupně zvykali na intenzivní vzájemné společenství, když předtím každý žil svým vlastním životem.
Mezi částí věřících bylo totiž po roce 1989 rozšířeno přesvědčení, které se ukázalo posléze jako iluze, že křesťanství má v éře postkomunismu šanci vyplnit vakuum po pádu marxistické ideologie a nabídnout alternativu v podobě osvědčených morálních a hodnotových diskursů.
Častou součástí polistopadového narativu byla otázka selhání církví, což plynulo z očekávání, že by církev mohla ve větším míře určovat etický ráz transformace. Církev byla ovšem silně decimována komunistickou nadvládou a současně se postupem doby ukazovalo, že společnost nemá o tento rozměr až tak velký zájem.
Je ale také pravdou, že se Dominik Duka snažil věci v tomto směru změnit a již během 90. let začal často vstupovat do veřejného prostoru svými komentáři k duchovnímu rozměru lidského bytí, i k aktuálním církevně-politickým a společenským problémům. Tato témata ho skutečně zajímala a věnoval jim velkou pozornost, stejně jako své další „vášni“, a tou byla historie.
Úspěšný konec církevních restitucí
Tyto své vlastnosti pak mohl uplatňovat i na biskupských pozicích, nejprve od roku 1998 v Hradci Králové, kde se stal známý díky své schopnosti navazovat kontakty s místní veřejnou sférou. Myslím, že ve Vatikánu vybrali v roce 2010 Duku jako Vlkova nástupce mimo jiné i s ohledem na to, že díky diplomatickým schopnostem bude schopen dotáhnout do konce nekonečný příběh tzv. církevních restitucí.
To se mu skutečně podařilo a v roce 2012 byl přijat příslušný zákon, a i když ani poté polemiky neustaly, přece jen postupně jejich intenzita ustávala.
Jak sám opakoval, chtěl se věnovat také nové evangelizaci a prezentovat křesťanství takovým způsobem, aby bylo kompatibilní se současným myšlením. Byl určitě jedním z nejvzdělanějších členů českého porevolučního episkopátu. Svým působením ve sféře biblického studia (dlouhodobě se podílel na překladu Jeruzalémské bible) potvrzoval, že dominikánský řád vyprodukoval velkou řadu specialistů na tuto teologickou sféru. Odbornou erudici potvrzoval i jako šéfredaktor revue „Salve“, i když se pak s okruhem jeho spolupracovníků názorově rozešel.
Dominik Duka, pes Páně. Odmala obdivoval armádu, přednost nakonec dostala církev |
Mnozí z jeho dřívějších přátel přestávali rozumět i jeho politickým preferencím. Zaměřoval se ve velké míře na otázky rodiny a jejího harmonického fungování a zejména v posledních několika letech vyjadřoval obavy, že vývoj na současném Západě tyto hodnoty zpochybňuje, a proto s emocí a vehemencí jemu vlastní proti takovým trendům vystupoval, stejně jako proti militantnímu islamismu.
Na závěr bych připojil jen malou osobní vzpomínku, protože jsem s kardinálem Dukou byl určitou dobu po jeho příchodu do Prahy v poměrně intenzivním kontaktu a často jsme diskutovali o moderních dějinách. Využil jsem také jeho vzpomínek při psaní své monografie o kardinálu Tomáškovi a setkání nad ní loni v prosinci byla nakonec, jak se ukázalo, poslední příležitost spolu hovořit.
