Žalobkyni, bývalou snachu Karly Vobišové-Žákové, přivedlo soudní řízení ke kolapsu ve chvíli, kdy se dověděla, že má zaplatit výlohy ve výši 900 tisíc korun. Někdo řekne – může si za to sama. Právně nevzdělaným laikům ale může vrtat hlavou, jak vůbec mohlo dojít k tak dlouhému projednávání od pohledu absurdní, ale mediálně vděčné kauzy. Jejímu konci média větší pozornost již nevěnovala. Možná jim bylo trapné sypat sůl do ran ženě, která jako by ztratila kontakt s realitou a dostala se do nepříjemné životní situace. Na druhou stranu bylo možná chybou, že se nikdo nepodíval dál než do soudní síně a nezabýval se věcí hlouběji.
Klíčová je totiž otázka, proč sousoší vůbec bylo odlito a vystaveno v katedrále. Připomeňme jeho historii.
Opuštění správného požadavku
Model k němu vytvořila Karla Vobišová-Žáková poté, co získala druhé místo v soutěži vypsané v roce 1936 Jednotou pro dostavění Chrámu sv. Víta. První místo nebylo uděleno. Výsledek soutěže už v roce 1938 na stránkách Volných směrů kritizoval historik umění Jaromír Pečírka, jemuž na návrhu Vobišové vadila strojenost, patos i chyby v kompozici. Označil jej za divadelní kopii baroka, která do novogotické lodi katedrály nepatří. Podle jeho názoru měl soutěž vyhrát sochař Josef Wagner, který na návrhu spolupracoval s architektem Janem Sokolem. Jednota pro dostavění Chrámu sv. Víta se nicméně řídila výsledkem soutěže a s Vobišovou se finančně vypořádala. Bylo už věcí Jednoty, zda a kdy sousoší nechá odlít. Nakonec k tomu až do jejího zániku v roce 1954 nedošlo.
Po sametové revoluci myšlenka instalace náhrobku svatého Vojtěcha v katedrále znovu ožila. Návrh Karly Vobišové-Žákové realizován ale nebyl. Byl vybrán zcela jiný projekt od architektů Bohumila a Evy Fantových. Ti v roce 1997 nad někdejším Vojtěchovým hrobem, tam, kde kdysi stál gotický náhrobek a posléze pozdně renesanční kaple, osadili náhrobní desku vyrobenou z leštěného sliveneckého mramoru, do níž je vsazena bronzová biskupská berla.
Miliony za sochu v chrámu neuznal, chce soudní náklady. Žalobkyně z toho omdlela |
Tato deska se mírně zvedá nad okolní, rovněž mramorovou podlahou. Svými prostými, neokázalými formami připomíná život i smrt jednoho z nejvýznamnějších českých světců a zároveň je příkladnou ukázkou podařeného vstupu moderního designu do historického prostředí. Dokončený náhrobek vzbuzoval naději, že církev nachází své místo v měnící se společnosti a je na dobré cestě obnovit svou roli patrona kultury, kterou zastávala od středověku. Byla to naděje planá.
Zhruba v roce 2016 se Arcibiskupství pražské rozhodlo instalovat v katedrále duplicitní náhrobek světce. Zvolilo k tomu již zmíněné sousoší sv. Vojtěcha, Radmila a Radly od Karly Vobišové-Žákové, pro nějž muselo vybrat nové místo. Projekt podpořili pedagogové Akademie výtvarných umění Jiří Kotalík a Petr Siegl a řada dalších umělců a architektů, mezi nimi i poradce současné hlavy státu architekt Pleskot. Za projekt se postavil Odbor památkové péče Kanceláře prezidenta republiky a Správa Pražského hradu, tedy tytéž instituce, které v devadesátých letech stály u realizace náhrobku od manželů Fantových.
Zatímco Fantovi museli splnit požadavek, že náhrobek nesmí bránit pohybu návštěvníků a jejich výhledu, ani ne po dvaceti letech jak církev, tak hradní úřady tento zcela správný požadavek opustily ve prospěch sousoší, které zaclání hned při vstupu do chrámu. Je nepochopitelné, že názorovou kontinuitu nedokázaly přední hradčanské instituce udržet ani dvacet let a místo toho se podřídily diletantskému nátlaku. Ignorovaly Pečírkův názor, že „prostorový účin novogotické přístavby nemá být rušen nevhodnými jednotlivostmi“. Především ale naprosto nesmyslně v katedrále vytvořily druhý, duplicitní náhrobek-nenáhrobek, a to podle návrhu, jenž byl mírně řečeno problematický už v době svého vzniku před téměř sto lety. Měly by vysvětlit, proč.
Neví církev co s penězi?
Dalším a neméně nepříjemným aspektem celé kauzy je její finanční stránka. Sousoší bylo odlito z 320 kilogramů stříbra a údajně stálo přes 10 miliónů korun. Přibližně v téže době Arcibiskupství pražské vybíralo od dárců a firem, mezi nimiž byla i polostátní energetická skupina ČEZ, více než 100 miliónů korun na nové varhany pro katedrálu. Nedává logiku, že se z potřebných financí ukrajovalo pro zbytečné sousoší. A je těžké pochopit, že na jedné straně církev provádí nepotřebné investice a na straně druhé se zbavuje stovek památkově chráněných kostelů, kaplí či far a starost o ně přesouvá na stát, obce a obětavé nadšence.
Opravdu si na Arcibiskupství pražském nevšimli, že nežijeme v 18. století? Opravdu je ani na vteřinu nenapadlo zamyslet se nad tím, jaký signál vysílají společnosti, když na prahu třetího tisíciletí nechávají vyrobit sochu z několika metráků stříbra? Opravdu nikomu nedošlo, že to nebude vnímáno jako jakési rozmařilé neobarokní mecenášství, ale spíš jako projev nevkusu hodný nějakého tupého zbohatlíka? A kdyby katolická církev opravdu nevěděla co s penězi, tak je přece může dát chudým.
