Velkou pozornost odborné veřejnosti na počátku letošního roku vzbudila stať, kterou na stránkách celosvětově uznávaného časopisu Foreign Affairs zveřejnil Stephen Walt. Je to profesor mezinárodních vztahů na Harvardově univerzitě v USA, která je na absolutním vrcholu nejuznávanějších univerzit světa.
Sám Walt je předním představitelem tzv. neorealistické školy mezinárodních vztahů, která klade hlavní důraz na rovnováhu bezpečnostních hrozeb a zároveň s tím odmítá ideologizaci, kterou považuje za hromadu frází, které jsou formulovány tak, aby zdůvodnily jakékoliv rozhodnutí.
Stephen Walt ve své rozsáhlé stati nejprve zdůrazňuje, že ve vztazích mezi státy jsou hegemoni potřební a mohou hrát i kladnou roli, a to za předpokladu, že uznávají zájmy svých spojenců, poskytují jim ochranu a nechávají jim náležitý prostor. Takovým státům dává označení pozitivní hegemoni. A v kontrastu s tím svoji poslední stať nazval Predátorský hegemon, přičemž ji celou věnoval současnému americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, který je už 47. v pořadí.
Vždy volí nátlakové jednání
Profesor Walt svoji nesmírně poutavou úvahu začíná vysvětlením, že predátorský hegemon chce trvale upevňovat svoji nadvládu, a to nejen vůči protivníkům či vyzývatelům, ale také ve vztahu ke svým spojencům. Usiluje o to, aby, klidně i na jejich úkor, vždy získával lví podíl na ziscích. Chce prostě co nejvíce vytřískat na jednání s rivaly stejně jako se spojenci. Walt doslova uvádí, že se neštítí ani toho, aby spojence oškubával, jak jen to je možné.
Uspěli u asteroidu, zatím ne v Íránu. Budou přitažlivějším hegemonem USA, nebo Čína? |
Predátorský hegemon vždy volí nátlakové jednání, a to i vůči svým spojencům. Výsledkem jeho politiky je tzv. hra s nulovým součtem, nikdy to není tolik oceňovaná win-win strategie, při které každá strana aspoň nějak vydělává, přičemž ty výhry nemusejí mít jen finanční vyjádření, ale mohou se projevovat i v rovině hodnot, jakými jsou třeba vzájemné uznání, oboustranná elementární úcta nebo záruky.
Ale v případě současného amerického prezidenta jde podle profesora Walta vždycky, a to i se spojenci, o hru s nulovým součtem, není to strategie win-win, při které něco získávají obě strany. Je to hra, ve které chce hegemon takříkajíc trhnout maximum možného, zcela bez ohledu na spojence, na jejich zájmy a strategii. Sám Walt tomu říká systém asymetrických benefitů.
Profesor z Harvardu správně připomíná, že to není nic zásadně nového. Takto se choval například Pericles v Aténách, jehož vláda byla hodnocena jako tyranie. A navíc se krutě zacházelo s ostatními městskými státy tehdejšího Řecka. V této souvislosti připomíná to, co tak výstižně napsal antický historik Thukydides: Silný si dělá, co chce, a slabší útrpně dělá to, co musí. Dále Walt připomíná sinocentrismus ve východní Asii.
Nedílně s tím uznává, že někdy je tvrdý postup vůči spojencům nutný. Konkrétně připomíná přístup 34. amerického prezidenta Eisenhowera vůči Francii, Velké Británii a Státu Izrael, když v roce 1956 podnikly tzv. suezské dobrodružství, tedy vojenský úder na Egypt, který s ním nekonzultovaly, dokonce jej ani neinformovaly.
Je mi ctí zabíjet vyšinuté šmejdy, napsal Trump. Zkritizoval obraz války v médiích |
Jenomže postupy Donalda Trumpa jsou zcela odlišné. Walt mu vytýká, že v přístupu ke spojeneckým zemím využívá každou jejich slabinu, nutí jejich vlády, aby co nejvíce investovaly v USA, a to s cílem pomáhat jejich ekonomice. Navíc nadoraz zdůrazňuje závislost spojeneckých zemí na bezpečnostních zárukách USA a nutí je ke zvyšování výdajů na zbrojení, samozřejmě s tím, že budou drahé zbraňové systémy nakupovat v USA. Jde mu o to, aby pro USA získal co nejvyšší poplatky za to, čemu se říká bezpečnostní záruky USA.
Dále Walt odsuzuje, že při jednání s Mezinárodní námořní organizací se americká delegace na Trumpův pokyn chovala „jako gangsterské spolčení“. Šlo o jeho odpověď na výzvu této organizace, aby USA při námořní přepravě svého zboží používaly čistší pohonné hmoty. Zároveň s tím Walt silně kritizuje Trumpovy hrozby silou, vojenskou nevyjímaje, při nátlaku na Dánsko jakožto spojeneckou zemi s cílem, aby se ve prospěch USA vzdalo rozlehlého Grónska.
Jen blafuje?
Neméně kriticky se Stephen Walt vyjadřuje ke způsobům chování a vystupování současného prezidenta USA. Ironizuje jeho posedlost Nobelovou cenou za mír – ale zvláště to, že dokonce přijal Cenu míru od prezidenta světové fotbalové asociace FIFA na výročním banketu této organizace. Dalším trapným zvykem Donalda Trumpa jsou nesmírně časté potlesky, které si ve stylu triumfátorů vychutnává během svých projevů. Přitom častost těchto potlesků již dávno překonala i nechvalně známého komunistického šéfa Leonida Brežněva.
Vyhlaste vítězství a stáhněte se. Jak vnímat Trumpova slova o brzkém konci války |
Některým čtenářům asi bude vadit, že profesor Walt své výhrady uzavírá hodně expresivními slovy, že současný prezident USA ve svém vystupování spojuje rysy mafiánského bossa a imperiálního potentáta. Ale i tak je třeba se zamýšlet nad jeho varováním, že chování predátorských hegemonů může být výhodné z krátkodobého hlediska, ale z pohledu dlouhodobého je škodlivé.
Ostatní aktéři mezinárodních vztahů po čase poznají, že predátor je nabubřelý a že pouze blafuje. Ten nakonec ztrácí úctu, sleduje, jak slábne jeho vliv a jak ostatní přestávají brát vážně jeho silná slova a hrozby.
