Doposud jsem s Petrem Zídkem a s jeho příkrými soudy o historicích vždy jen polemizoval a křížil s ním kord. Jsem rád, že s ním mohu jednou souhlasit, a považoval bych za malicherné ze své strany neříci to i veřejně. Jeho komentář k „bitvě o ústav“ mi mluví z duše. vřele souhlasím s jeho kritickými slovy na adresu zarputilého odporu protivníků Ústavu paměti národa v řadách historiků a archivářů i s jeho varováním na adresu „vítězů“, aby nepromarnili šanci. A také si myslím, že Jiřímu Pernesovi jeho slova o „Ústavu marxismu-leninismu naruby“, jimiž se ocitl na jedné lodi s demagogií KSČM, hned z vizitky nezmizí.
V jednom bohužel zajásal Petr Zídek předčasně. Výroky Jana Křena a Víta Smetany na adresu budoucího teď už Ústavu pro studium totalitních režimů otištěné v Právu 4. a 5. května naznačují, že pro odpůrce ústavu bitva zdaleka neskončila. Křen pochybuje, že by z ústavu vzešlo něco dobrého, leda by se stal zázrak, je příjemně překvapen, jak zásadově jednali sociálnědemokratičtí poslanci, když před hlasováním odešli z jednacího sálu, a pyšně prohlašuje, že s lidmi, kteří budou v ústavu pracovat, by „nechtěl mít nic společného“. Smetana se kojí nadějí, že nějaká příští vláda „megaloústav“ (Smetanův termín) zruší.
Před rokem jsem v senátním slyšení apeloval na kolegy historiky a archiváře, aby místo neproduktivního odporu zaujali vstřícný postoj a ochotou k spolupráci pomohli zformovat zákonnou iniciativu senátu do podoby, která by vyhovovala také jejich představám. Bylo to házení hrachu na zeď. – Jenže: proč si Petr Zídek myslí, že byla poražena „celá česká historiografie“. Ta musí snést ještě horší věci, má-li se například vyrovnat se svou vlastní minulostí. Vždyť ani loňský „Historikerstreit“ ještě neskončil, i když se ho jeden z protagonistů pokusil odbýt laciným argumentem o sporu Lidových novin, nikoli historiků.
8. května 2007 18:51
Ad LN - Orientace 5. 5.: Po bitvě o ústav
