Prezident nemůže zákon vrátit s pozměňovacími návrhy a při opětovném hlasování o vráceném zákonu nejsou pozměňovací návrhy přípustné ani v Poslanecké sněmovně. A hlavně: Fialova vláda disponuje ve sněmovně dostatečnou většinou potřebnou k přehlasování prezidentského veta, tedy více než 101 hlasy.
Opozice by pak opětovného projednávání mohla snadno využít a různými procedurálními průtahy ba obstrukcemi způsobit vládě opět jedno „malé peklo“. Leč vláda by z takového souboje nakonec vyšla vítězně a rozpočet by začal platit. I když asi po mezičase rozpočtového provizoria, které by mohlo vyvolat nikoliv snad fatální problémy, ovšem řadu dílčích nepříjemností ano. Nízká popularita vlády by se ještě o něco propadla, nicméně hlava státu by se mohla řadě občanů začít jevit jako zdroj potíží ne-li přímo chaosu.
Doufám, že jsme ho přesvědčili, řekl Fiala po jednání s Pavlem o rozpočtu |
K jisté dramatizaci procesu schvalování státního rozpočtu tudíž prezidenta nejspíše vede snaha o větší emancipaci od stávající vládní sestavy, přání vymanit se z klišé v zásadě kamaráda Petra Fialy a jeho vládnoucí party. V úterý uvidíme, ba třeba zažijeme překvapení. Ale tak jako tak, po téměř dvou letech v úřadu Petr Pavel z dosavadních českých prezidentů asi nejvíce zapadá do škatulek „bezzubý symbol“ nebo „kladeč věnců“. Přitom ve druhém kole velmi emotivní prezidentské volby obdržel rekordních 3 359 301 hlasů, tedy zdaleka nejvíc v české polistopadové historii. Ani Miloš Zeman nikdy nedostal tolik, natož nějaká politická strana.
Petr Pavel je vlastně živým paradoxem: získal nejvíce hlasů, avšak reálně je zatím asi mocensky nejslabším prezidentem. Včetně nepřímo volených, Václava Havla a Václava Klause. Přímá volba se přitom skoro všeobecně považuje za magický generátor politické energie, díky němuž hlava státu dovede ledacos prosadit i navzdory chudší paletě pravomocí. Pavel ale ukazuje, že žádná poučka není absolutní, respektive, že o skutečné síle konkrétního prezidenta rozhoduje spíše souběh řady faktorů a okolností, nikoliv pouze široký lidový mandát odvozený od přímého hlasování.
Návrh státního rozpočtu je nerealistický, myslí si Zeman. Kritizoval i opozici |
Miloš Zeman rád poukazoval na počet hlasů, který ve volbách získal. Často s dovětkem, že se žádná politická strana nemůže podobným skóre pochlubit. Šlo o tvrzení v podstatě demagogické, poněvadž Zeman vytahoval z kapsy výsledek druhého kola, kdy soupeří již jenom dva kandidáti, zatímco v parlamentních volbách se o voličskou přízeň uchází mnoho stran, a příděl hlasů se tedy logicky tříští.
Ale i tak měla jeho argumentace ve veřejném prostoru svou váhu. První český přímo zvolený prezident byl totiž homo politicus, ostřílený politik, zkušený rétor, navíc s dosti obhroublými verbálními manýry. Už jen ústy si dokázal zjednat prostor, udat tón, navodit téma. Samozřejmě, jeho hodnocení nelze oddělit od věcného obsahu jeho politiky, od záměrů, které prosadil či chtěl prosadit. Avšak pro účely tohoto komentáře ano, poněvadž cíl textu je v zásadě technický – snaží se nastínit základy mechaniky působení českého „prezidentského stroje“.
A jako první významný parametr se už v předchozím odstavci paradoxně vyjevilo, obrazně řečeno, nikoliv ocelové soukolí, ale maso, osobní vlastnosti konkrétního člověka, jenž do prezidentského křesla usedne. Miloš Zeman disponoval obrovskou vůlí k moci. Petr Pavel se nechal přemluvit, aby sehrál roli „Antibabiše“. Sice s úspěchem, leč již v kampani se právě rétorické schopnosti ukázaly jako jedna z jeho největších slabin.
Poslanci kývli na rozpočet se schodkem 241 miliard. Zvýší se třeba platy v justici |
Zemanova moc kulminovala v době vlád Andreje Babiše, zejména té druhé. V její konstrukci i ve shánění podpory pro ni se angažoval tak mohutně, že se Hrad fakticky stal jednou z koaličních stran. Petr Pavel oproti tomu postrádá síť pevnějších vazeb s určitými politickými stranami nebo vůbec nějakou hustou osobní vlivovou síť. Při navrhování kandidátů na ústavní soudce dokonce čelil kritice, že působí jako pouhý přenašeč jmen od poradců do Senátu. Hodlal intenzivně cestovat za občany do všech koutů země, hlavně tam, kde se při volbě zrovna nesetkal s velkou láskou. Což sice činí, avšak oproti povolebním avízům poněkud mdle.
Ale proč ho vlastně hanit? Vždyť se chová dle ústavy, povinnosti plní svědomitě, svému úřadu vrátil důstojnost, kterou jeho předchůdce žlučovitě poplival. S ním naprosto utichly diskuse, zda se Česká republika nepřeklápí od parlamentního k poloprezidentskému systému, tedy fakticky mimo rámec ústavy. Současný český prezident tak dokládá, že přímá volba nemusí generovat katastrofu.
Už to samo o sobě znamená velké plus. Nicméně Petra Pavla ještě čekají náročné zkoušky. Jedna z největších příští rok, při výběru premiéra po parlamentních volbách.
