Pokud s tím souhlasíte, pak vám zřejmě konvenuje Mikuláš Minář, šéf spolku Milion chvilek pro demokracii, jenž tato slova použil v pozvánce na demonstraci na Staroměstském náměstí v Praze tuto neděli v 15 hodin.
Vyrazíte podpořit na demonstraci prezidenta Petra Pavla?
Výzvu Stojíme za prezidentem podepsalo v okamžiku psaní tohoto textu více než 460 000 lidí, což je přes pět procent všech oprávněných voličů v ČR. Mohou mít pocit, jako bychom se vraceli v čase do roku 2019, kdy se na demonstraci „chvilkařů“ na Letné sešlo na čtvrt milionu lidí. Ba více. Mohou mít pocit, ač to sami nezažili, jako lidé, kteří si v listopadu 1989 mohutnými demonstracemi a cinkáním klíči vynutili zrušení ústavního článku o vedoucí úloze KSČ v našem politickém systému.
To je samozřejmě nadsazené, ale i tak se „chvilkařům“ mnozí posmívají. Poučují je, že 460 000 podpisů je nic proti síle voleb a z nich odvozených mandátů. Vždyť to jsou počty pro pátou třídu. Ale takový posměch je dost laciný.
Spolupráce s ním je výborná, pochválil Babiš Macinku. Z vlády ho neodvolá |
Existuje totiž i jiný postoj, ač jeho síla není podložená čísly. Je tu prostě dost lidí, občanů a voličů, kteří sice nefandí „chvilkařům“, ale silně je vytáčí dvojministr Macinka, strany SPD a Motoristé sobě ve vládní koalici a v důsledku toho celá Babišova vláda. Přitom necítí potřebu ani podepisovat petice, ani jít na mohutnou demonstraci.
Začalo vydírání v politice až toto úterý?
Ne že by demonstranty a jejich motiv zesměšňovali. Ale mohou si z dobrých důvodů myslet své. Třeba to, že petice oceňující prezidenta, „pevný a rozvážný postoj, s nímž vytrvale chrání principy, na kterých stojí náš demokratický stát“, je příliš nekritická a adorující. Že – zvláště v případě přímo zvolené hlavy státu – dělí společnost (tedy i voliče prezidenta a poslanců) na kategorie dobrý a špatný, demokratický a nedemokratický.
Prostě že pomíjí mnohé nuance. A představte si, že existuje dost demokratů, kteří tyto nuance – třeba i způsob zveřejnění Macinkových textových zpráv – vnímají. Alespoň tak, že je automaticky neřadí do kategorií dobro a zlo, ale do kategorie, řekněme, vyvolávající otázky.
Jak Macinka zjistil, že psát i vydírat se musí umět. A co s tím vším chudák Babiš |
Za druhé. Nedělní demonstrace nebude tak velká jako před sedmi lety na Letné. Už proto, že Staroměstské náměstí má své prostorové limity. Ale i tak platí, že půjde o hromadnou akci posilující černobílé postoje „ano“ a „ne“, „my“ a „oni“.
Jsi proti Macinkovi, tedy proti vydírání v politice? No řekněte, kdo by nahlas odpověděl „ne“. Ale zkuste si představit, že by stejní lidé odpovídali na otázku, zda byli proti tlaku (politickému vydírání?) na prezidenta Klause, když měl podepsat Lisabonskou smlouvu EU. Bylo to pro ně stejně tak odsouzeníhodné jako tlak Macinky na prezidenta Pavla? (Macinka byl hulvátský, ale to vyšlo najevo až po publikaci textovek, což u Klause nenastalo.) Uvažoval tehdy někdo v kategoriích trestního zákona? Nikoliv.
Ano, politika, když se „vyrábí“, často nebývá hezká na pohled. Proto se také vyrábí zpravidla v soukromí. Občas se říká: kdo má rád tlačenku, neměl by se dívat, z čeho a jak se vyrábí. To platí i pro politiku, zvláště vezmou-li ji do ruky lidé politicky nezkušení, jako jsou Macinka i Petr Pavel.
Co by vyřešil a co zamotal verdikt ÚS
Demonstrace tyto nuance pomíjejí, ač to jejich aktéři myslí dobře. Autor článku se přiznává, že kdyby šlo o anketu a otázku: „Na čí straně jsou vaše sympatie – na straně prezidenta, nebo na straně Macinky?“, zakroužkoval by jasně prezidenta. Ale s vědomím, že sympatie nejsou vše. Že ve společnosti typu té české, evropské, západní jsou pravidla důležitější než sympatie. Nebo by alespoň měla být důležitější.
Na čí straně jsou vaše sympatie – na straně prezidenta, nebo na straně Macinky?
A právě ve věci pravidel mívají nuance háčky. Hodně se mluví o tom, že jádro problému by vyřešila kompetenční žaloba k Ústavnímu soudu, kterou může podat premiér Babiš, ale podat ji nechce.
Ale opravdu by to vše verdikt Ústavního soudu vyřešil? Ano, dozvěděli bychom se, jak je to v případě jmenování poslance Turka ministrem. Kdyby se ÚS postavil na stranu prezidenta, tedy že Turek a Motoristé žádný nárok nemají, zřejmě by vyvolal velký potlesk „chvilkařů“. I chlapi v hospodě, kteří by na Turkův osud uzavřeli sázku, by se dočkali arbitra, který by je rozsoudil.
Jenže týž verdikt by kromě jasného „ano“ přinesl i nuanci „ano, ale…“ Kdyby se ÚS postavil plně za prezidenta, místo aby nechal dosavadní volný prostor pro politické jednání (a to i pro „špinavou politiku“), mohl by z toho být precedens směrem k systémově vyšším pravomocem hlavy státu. Mohl by z toho být posun k (polo)prezidentskému systému, který sice funguje ve Francii, ale česká Ústava ho nezná.
Jsou to věci, kde nestačí na demonstraci skandovat „ano“ či „ne“. A nuance typu „ano, ale…“ či „ne, ale…“ nejsou pro skandování moc šikovné, že. V neděli budou mít demonstranti jistě pocit, že hájí dobro. A pokud je dobrem míněno slušné chování v politice, „kinderstube“, jak říkávaly naše prababičky, můžeme tomu směle zatleskat. Ale jde-li o pravidla, o fungování politiky i státu a jeho institucí, to se na náměstí nerozhodne ani náhodou. Tam jenom posílí pocit „my“ versus „oni“.
