Vyrojily se spekulace, že předseda vlády tak jednal záměrně, rozezlen prezidentovým rozhovorem pro Deník N, kde Petr Pavel navodil též podání kompetenční žaloby, pokud nebude tvořit součást oficiální české delegace. Ale i kdyby se Andrej Babiš opravdu jen opozdil a spontánně cosi nevrle poznamenal, vztahy mezi ním a hlavou státu mají, diplomaticky řečeno, k harmonii evidentně daleko.
Celý spor je přitom v podstatě absolutně zbytečný. Prezident se odvolává na svou ústavní kompetenci reprezentovat stát navenek. Ta však patří mezi kontrasignované pravomoci – za prezidentovy akty v oblasti zahraniční politiky nese odpovědnost vláda.
Měl by být prezident Petr Pavel součástí oficiální české delegace na summit NATO v Ankaře?
Z uvedené skutečnosti tudíž logicky plyne, že i tvorba obsahu vztahů českého státu se zahraničím náleží primárně vládě. Což Petr Pavel nezpochybňuje, nehodlá na vrcholném setkání států Severoatlantické aliance vystupovat s nějakou paralelní hradní linií.
Avšak ústava mu prostě roli reprezentanta státu navenek předepisuje. A pokud se summitu NATO zúčastnit chce, je otázkou, zda mu vláda může upírat účast v oficiální české delegaci, zda tak prezidentovi neomezí jeho ústavou daná práva. Závaznou odpověď by mohl přinést Ústavní soud, pokud by k němu doputovala prezidentova kompetenční žaloba.
Jediná skutečně konfliktní věc
Petr Pavel hraje opravdu o hodně. Ministr zahraničí Petr Macinka již například před časem avizoval, že prezident může zapomenout i na podzimní vystoupení na půdě OSN v New Yorku.
Prezident poskytl argument pro svou neúčast na summitu NATO. Zbývají mu dvě malé naděje |
Extrémní forma kohabitace, kterou Macinka v zimě vyhrožoval Pavlovu poradci Petru Kolářovi, má nejspíše mít povahu specifického domácího vězení, omezení prezidentových zahraničních aktivit na v zásadě jen rutinní věci typu návštěvy Rakouska nebo třeba Lotyšska. A kdoví, jestli by i v takto zúženém „výběhu“ Petr Pavel v budoucnu nenarazil na překážky. Bojuje tudíž o charakter svého prezidentství v posledních dvou letech před obhajobou mandátu.
A též o podobu českého prezidentství jako takového. Česká ústava představuje velmi solidní dokument, s nímž mohou inteligentní lidé, kteří kladou zájem státu na první místo, český stát bez potíží řídit. Přímá volba sice do naší ústavní konstrukce vnesla jisté vibrace, leč pouze potenciální, poněvadž vždy záleží na konkrétním držiteli funkce.
Miloš Zeman se snažil svou moc maximalizovat, Petr Pavel působil v prvních letech svého úřadu velmi uměřeně, dokonce čelil kritice, že by měl vystupovat aktivněji a razantněji. Zlom v jeho případě přinesly až loňské volby, zejména spor o ne/jmenování Filipa Turka ministrem, který Motoristé dosud nedokázali vydýchat. Což je vlastně jediná skutečně hodně konfliktní věc ve vztazích prezidenta a vlády, jež se však projevuje v řadě variací.
Kdyby hnutí ANO mohlo po volbách sestavit jednobarevnou vládu, Petr Pavel by Andreje Babiše asi chvilku „podusil“ žádostí, aby veřejnosti předestřel, jak hodlá vyřešit svůj nastávající střet zájmů. Což by Babiš nejspíše učinil. A byť by to Pavlovi patrně zazlíval, coby pragmatik by se s ním posléze nějak sžil. Do Ankary na summit NATO by cestovali oba. A lidé, kteří na prezidentovu podporu demonstrovali na Staroměstském náměstí i na Letné, by mu možná vyčítali, že je vůči Babišovi příliš vstřícný.
Prezidenta rozladilo, jak se Babiš zpozdil. Nejsem Pavlův podřízený, řekl premiér |
Politická nezralost Motoristů
Vůbec tedy nejde o Pavlovu snahu nastolit prezidentský nebo poloprezidentský systém, jak mu nyní řada jeho odpůrců předhazuje. Při nejmenování Filipa Turka uplatnil propracovanou, byť samozřejmě diskutabilní argumentaci, opřenou však o současný ústavní pořádek, kterou by mohl hypoteticky použít i nepřímo volený prezident. A nyní se domáhá pouze toho, na co měli nárok jeho předchůdci, opět včetně nepřímo volených prezidentů.
Na poloprezidentský systém si tu paradoxně hraje Petr Macinka, poněvadž pojem kohabitace pochází právě z teorie poloprezidentských systémů. Znamená situaci, kdy prezident a vláda patří k opačným politickým táborům. Nicméně ve Francii neboli v kolébce poloprezidentského systému podobné situace zpravidla řešili snahou o konsenzuální jednání, nikoliv domácí politickou válkou.
Šéf Motoristů, pro Andreje Babiše nepostradatelného koaličního partnera, by se proto měl spíše zamyslet nad nízkými preferencemi své strany, a zejména nad nedávným průzkumem agentury NMS pro Novinky. Motoristé se v něm ocitli pod pěti procenty, a navíc pětina respondentů uvedla jako největší zklamání měsíce dubna právě je a jejich představitele. A není divu.
Pavel se s Babišem neshodl. Prezident trvá na účasti na summitu NATO, hrozí žalobou |
Kromě umanutého boje za Filipa Turka a další sady nevhodných výroků z úst současného vládního zmocněnce pro Green Deal i samotného Petra Macinky viditelněji nabídli už pouze Otu Klempíře.
Ministr kultury však prosazuje problematickou změnu financování veřejnoprávních médií, stačil si již znepřátelit kulturní obec a svá – často jen obtížně přijatelná – stanoviska nedovede srozumitelně vysvětlit. A ani chození po schodech namísto pohodlného zdolávání pater výtahem, které propaguje ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný, se mezi hity sezony rozhodně nezařadilo.
Motoristé zkrátka prokazují především vlastní politickou nezralost. Silácká slova nebo gesta sice zabírají na sociálních sítích, politika postavená pouze na nich však snadno končívá v odstavném pruhu.
