Pavel se zúčastnil všech summitů NATO, které se od jeho zvolení konaly, tedy v roce 2023 ve Vilniusu, o rok později ve Washingtonu a též loni v Haagu. Nicméně dle názoru premiéra tenkrát šlo spíše o formální záležitost, kde nebylo reálně o čem jednat.
Nyní se poměry radikálně změnily, poněvadž před českou delegací stojí nelehký úkol obhájit výdaje na obranu, skutečnost, že v letošním roce patrně nepřekročí ani dvě procenta HDP.
Výhledově by ale český stát měl na obranu vydávat dokonce 5 % HDP, dle vzorečku 3,5 % přímých výdajů na armádu plus 1,5 % na související investice, například na vylepšování nosnosti mostů, aby po nich mohla projíždět i těžká vojenská technika. A pokud Donald Trump či někteří američtí diplomaté dávali v poslední době jasně najevo, že růstu armádních výdajů v aliančních zemích přisuzuje Washington zásadní prioritu, jinak by mohlo spojenectví, ba celé NATO, skončit, je situace evidentně hodně vážná.
Vnitropoliticky lze případnou absenci Petra Pavla na vrcholném setkání zástupců členských zemí Severoatlantické aliance pochopitelně vnímat coby pokračování „studené války“ mezi ním a vládou, potažmo primárně mezi ním a Motoristy kvůli nejmenování Filipa Turka ministrem. Ostatně, Petr Macinka prezidenta zařadil mezi „představitele opozice“, což je v jeho očích sám o sobě diskvalifikující parametr.
Z hlediska české ústavy tvoří prezident součást výkonné moci. Z výkonu své funkce však není odpovědný, za jeho rozhodnutí vyžadující kontrasignaci odpovídá vláda, což se týká též zastupování státu navenek. Poměrně hojně rozšířenou představu, že zahraniční politika se vaří, peče a smaží v kuchyni Pražského hradu, nutno označit skoro za mytologickou. K jejímu etablování však notně přispěl předchozí hradní pán Miloš Zeman.
Ne, s Pavlem na summitu NATO nepočítáme. Poletí Babiš, Macinka a Zůna |
Nicméně i kormidlo zahraničních plaveb české lodi patří do vládních rukou. A zastává-li prezident dosti odlišné postoje ohledně výdajů na obranu, může své názory pochopitelně veřejně ventilovat, pokud se ale hodlá účastnit summitu NATO, měl by tam hájit vládní stanoviska, ne ty svoje. Nebo maximálně ta vládní s vlastní drobnou korekcí.
Dva rozpory
Vyvstávají nám zde minimálně dva rozpory. Za prvé, pokud někdo soudí, že by Česká republika měla obranné výdaje navyšovat, těžko bude nyní přistupovat na interpretaci, jež poskytuje v zahraniční i obranné politice primát vládě. Avšak ústava je ve zmíněném ohledu poměrně striktní.
Druhý rozpor pak přinesla nebo posílila přímá volba hlavy státu. V kampani Petr Pavel vystupoval jako politik jasně prozápadní, jenž nabízel coby vklad svou vojenskou i vojensko-diplomatickou zkušenost v rámci NATO. Voliči od něj určitě očekávají, že bude říkat a prosazovat zhruba to, co nyní prosazuje.
Avšak v prezidentské kampani by vlastně všichni kandidáti měli deklarovat: zastávám ty a ty postoje, leč v případě zvolení je mohu prosazovat, pouze pokud budu na hradním stolci sedět po boku politicky podobně orientované vlády. Jinak mi nezbyde než sem tam cosi brzdit a verbálně oponovat. Voliči ale chtějí víc.
Pavel trvá na účasti na summitu NATO. Člena opozice tam nechci, reaguje Macinka |
A přímo zvolení prezidenti ona očekávání citlivě vnímají. Což je vede k natahování ústavních kompetencí či ke snaze expandovat pomocí neformálního vlivu. Miloš Zeman dokonce dokázal zaujmout pozici specifické koaliční strany ve druhé Babišové vládě. Využil tehdy především svého vlivu v rámci sociální demokracie i u komunistů, a stal se tak duchovním otcem a hybatelem vzniku konstelace, na níž vláda stála.
Petr Pavel je ve zmíněné dimenzi slabší, poněvadž postrádá zázemí v politických stranách, zejména v podobě reálných lidských vztahových sítí. Média ho sice před časem korunovala na krále opozice, opoziční strany jsou však ve vztahu k němu opatrné. A i on k nim, jelikož pokud se s nimi plně ztotožní, může si tak pod sebou podřezat větev svého znovuzvolení.
Současná přetahovaná vlády s prezidentem se možná propíše rovněž do legislativy. Vládní koalice totiž avizovala omezení části psaných pravomocí hlavy státu. Konkrétně ji hodlá vyřadit z procesu jmenování vedoucích zastupitelských misí u mezinárodních organizací. Avšak změnou nikoliv ústavy, nýbrž běžné legislativy, konkrétně zákona o zahraniční službě. Což může snadno narazit u ústavního soudu.
Na summit NATO jedu s Macinkou, počítá Babiš. Pavlovi nic neřekl |
Patrně by se zopakovala situace z dob opoziční smlouvy, kdy Miloš Zeman a Václav Klaus chtěli prezidenta zbavit pravomoci jmenovat vedení České národní banky bez kontrasignace. Prakticky ale cestou změny souvisejícího běžného zákona, nikoliv ústavy. Václav Havel se tehdy obrátil na ústavní soud a svou při vyhrál.
Jedno je však nyní skoro jisté: v příštích letech se vztahy mezi prezidentem a vládou jen stěží ustálí v nějakém lehce předvídatelném vzorečku.
