Prezident Pavel americkému novináři v Praze řekl, že „všude roste únava“ z dlouhé války na Ukrajině a že ukrajinská reprezentace musí být „realistická“ ohledně možnosti osvobození ukrajinských území okupovaných Ruskem. Boje neskončí ani totální porážkou Ruska, ani totální porážkou Ukrajiny, ale něčím mezi, prohlásil prezident Pavel do amerického tisku.
Podle něj je „nejpravděpodobnějším výsledkem války“ to, že „dočasně bude část ukrajinského území okupována Ruskem“. Přitom dodal, že tahle „dočasná věc“ může trvat léta a že existuje „množství případů“, kdy to takhle bylo. Petr Pavel tyhle případy blíže nespecifikoval, ale The New York Times upozorňuje, že experti se přitom většinou odkazují na Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Tedy pobaltské země, které Sovětský svaz okupoval od roku 1940 do jeho rozpadu v roce 1991.
Nemůžou ani naznačovat
Prezident Pavel tím ukázal, že je sice dobrý analytik a má určité vojenské znalosti a umí je zřejmě využít pro hodnocení momentální situace na frontě a při předpovědi vývoje, ale že je, pokud jde o mezinárodní vztahy, naprosto mizerný politik. Je to smutné zvláště v době, kdy to vypadá, že v průběhu pár měsíců skutečně může dojít k nějakému realistickému jednání mezi Moskvou a Kyjevem.
Válku nikdo nevyhraje, Ukrajina musí být ohledně cílů realistická, řekl Pavel |
Ano, je pravděpodobné, že válka nakonec dopadne tím, že část ukrajinského území zůstane pod ruskou kontrolou. Dokonce jsou s tím smířeni i někteří ukrajinští politici. Ti s tím jako s možností ostatně počítali dávno, jenže to odmítala zejména po masakru v Buče, kde ruští vojáci fakticky na předměstí Kyjeva vraždili civilisty, ukrajinská veřejnost.
Avšak i přístup ukrajinské veřejnosti se mění. Zatímco v roce 2022 si umělo představit podle průzkumu veřejného mínění jen šest procent Ukrajinců to, že se země vzdá byť třeba na čas části svého území, dnes to dokáže přijmout skoro třetina Ukrajinců.
Přesto a právě proto, že jsou k tomu zřejmě do jisté míry Ukrajinci připraveni, neměl by to nikdo dopředu říkat. Protože pokud to někdo z ukrajinské strany dopředu řekne, je to výchozí pozice Ukrajiny pro jednání. Vyjednaný kompromis může dopadnout ještě hůř. Pokud ukrajinští politici naznačí, že se vzdají území za současnými frontovými liniemi a nebudou riskovat další krvavé ztráty při snaze dobýt je zpět, Rusko se ničeho nevzdá a možná dokonce zvýší své požadavky. Teď okupuje 20 procent Ukrajiny a může chtít třeba polovinu.
Konec války je blíž, než se myslí, Rusko k němu přiměje nátlak, řekl Zelenskyj |
Pokud se někdo z představitelů západních států, kteří podporují Kyjev, vyjádří jako Petr Pavel, že je Západ z války unaven a že se Ukrajina vzdá svých území, je to ještě horší. Ruský prezident Vladimir Putin to pochopí tak, že bez toho, aby se Ukrajina zavázala vzdát části svého území, podpora západních zemí Ukrajině zeslábne. Nebo že možná západní podpora zeslábne, i pokud se Ukrajina nevzdá svých území rychle. A protože ukrajinská schopnost udržovat frontu proti Rusku na současných pozicích či potenciálně v budoucnu zaútočit na Rusko je životně závislá na západní podpoře, v Kremlu si to přeberou tak, že Západ tlačí Ukrajinu k ústupu a mohou tedy žádat ještě víc, než mají.
Nešťastné přirovnání
Přesně to je to, co udělal náš prezident Petr Pavel, který je právem jinak označován za velkého podporovatele Ukrajiny. Ukrajinci pak Pavlův rozhovor pro list The New York Times mohou brát jako zradu. I když to tak Pavel možná nemyslel a doplnil si to přítomný novinář, přirovnání osudu obsazených ukrajinských území k baltským zemím je strašné.
Připomeňme, že Spojené státy sice nikdy neuznaly sovětskou anexi Litvy, Lotyšska a Estonska, ale fakticky mlčky schválily jejich pohlcení Sovětským svazem v poválečných jednáních a později byla v průběhu tzv. Helsinského procesu uznána neměnnost hranic v Evropě. Evropské země pak hodily Pobaltí přes palubu ještě rychleji. Prostě Pobaltí zradily.
Sílí tlak na Ukrajinu, aby uzavřela mír. Jenže skloubit požadavky Kyjeva a Moskvy je kvadratura kruhu |
Nyní to vypadá, že něco podobného dělá nevědomky i prezident Petr Pavel, který si bohužel ani po roce a půl na Pražském hradě neuvědomil, že už není vojákem, ale prezidentem a politikem. Je otázkou, proč mu to nepřipomněli jeho zahraničně-političtí poradci nebo proč je neposlouchá a proč tam tedy vůbec ještě jsou a v tomhle Petru Pavlovi asistují.
