To přesně sedí na naši situaci, Petr Pavel je disciplinovaný a ve vztahu k ústavě až úzkostlivý prezident a proto nikdo, ani ti, kteří svolávali hromy a blesky na Miloše Zemana, dnes nechtějí o zpřesňování prezidentských pravomocí ani debatovat.
A to je chyba, protože Petr Pavel ve funkci nebude věčně a lze čekat, že příští prezident může být do jisté míry jeho antipodem. Expanzivní chápání prezidentských pravomocí proto nelze do budoucna vyloučit. A to, čistě teoreticky, ani například u Petra Pavla.
Ten může odmítnout jmenovat například Filipa Turka do funkce ministra a následně se s Andrejem Babišem domluvit na někom jiném. Jenže také může, stejně jako Miloš Zeman, stát proti rodící se koalici a třeba kvůli Turkovi odmítat jmenovat premiéra.
Možností je pochopitelně mnoho, nicméně, pokud se v případě Miloše Zemana většina ústavních právníků shodla na tom, že nejmenování Michala Šmardy ministrem kultury byla Zemanova svévole, nemohli by v Pavlově případě tvrdit opak. Ostatně hrozba kompetenční žalobou ze strany Andreje Babiše již po volbách nepříliš důrazně zazněla.
Škoda marnit čas
Divoké scénáře jsou zatím nepravděpodobné a prezident Pavel opakovaně striktně odmítl ze své strany nedodržování ústavy, takže obavy ze zavedení Pavlova „hodného“ poloprezidentského systému jsou zatím liché. Což nám ale nedává alibi na to, abychom rezignovali na zpřesňování ústavy. Jak upozorňuje Jan Kysela, dokud se nezformují kvalifikované většiny v obou (!) parlamentních komorách a neodhodlají se k ústavní žalobě, může si prezident, podobně jako Miloš Zeman, dělat, co chce a odvolávat se na mandát z přímé volby.
V Pavlově řeči chyběly nejpalčivější domácí problémy. Ty, které zajímají většinu občanů |
Opakování něčeho podobného přeci nechceme. A můžeme-li využít období klidného prezidenta, který nebude diskusi o pravomocích hlavy státu považovat za osobní útok, byla by škoda marnit čas. Samozřejmě ústava nemůže být podrobným návodem, který pamatuje na všechny myslitelné varianty. Nicméně vyjasnění například lhůt nebo modalit (formulace „musí jmenovat“ namísto „jmenuje“) by pomohlo ukrotit mocichtivější prezidenty.
Politicky je váhání se změnami nepochopitelné, končící vládní koalice by se jistě například s ANO na nějakém zpřesnění domluvila a v Senátu by je pak mohla pohodlně prosadit. Čekání na to, až dosluhující vládní strany přijdou v horní komoře o většinu, pak nevyznívá úplně prozíravě. V případě prezidentských pravomocí totiž nelze použít lidovou moudrost: kdo nic nedělá, nic nezkazí.
