Český prezident, i když je teď přímo volený, příliš pravomocí nemá a je docela slabým prezidentem. Veto zákonů je jednou z nich. Vlastně to není ani veto, nic takového v Ústavě ČR není. Je to jen možnost vrátit zákon do Poslanecké sněmovny, která ho pak musí schválit většinou všech poslanců, nikoliv jen většinou všech přítomných. Což není taková potíž, protože zpravidla jde o vládní zákony a kabinet má ve Sněmovně většinou většinu, jinak by ani nemohl dlouhodobě existovat. Prezidentské veto má tak roli signalizační.
Pavlovo veto je jen začátek. To nejtvrdší mezi Hradem a vládou teprve přijde |
Právě signalizační role prezidenta, role jakési rádoby vzorové figury, symbolického představitele státu, který se zapisuje do historie, je podvědomě v naší společnosti dlouhodobě zakořeněna. Můžeme se tomu posmívat, můžeme tvrdit, že je to zastaralé dědictví monarchie, ale je to tak. V této souvislosti pak dává zamítnutí změn pravidel pro sestavování rozpočtu a výši schodku prezidentem Petrem Pavlem logiku.
Ona ta pravidla skutečně rozšiřují prostor pro dlouhodobé zadlužování a posilují roli vlády vůči parlamentu. Může to být nakonec i ústavní problém. Protože parlament podle ústavy schvaluje rozpočet, a když může vláda na základě rozhodnutí Bezpečnostní rady státu zvýšit výdaje o deset procent, zmenšuje tím podstatně jeho roli.
Pavel kontra rozpočet aneb K čemu je nám vlastně prezident? |
Pravidla nad zlato
Prezident by měl proto zasáhnout a zasahuje. Nechme teď stranou, že ho vláda Andreje Babiše obviňuje, že jí tak chce znemožnit vládnutí a platit investice do zdravotnictví či hasiče (což je nesmysl), i možnost, že si tím prezident vyrovnává s vládou účty kvůli sporům o vedení české delegace na summitu NATO v Ankaře. Stejně jako to, že prezident už podepsal dva rozpočty, jeden Petru Fialovi a druhý Andreji Babišovi, které obcházely daná pravidla.
Pavel vrátil novelu usnadňující vládě zadlužování. Aktivistické veto, říká Babiš |
Teď jde o samotné nastavení dlouhodobých mantinelů hry. V ideálním případě by tohle veto mělo vést k diskusi o nových pravidlech, o tom, co si můžeme s rozpočtem dovolit.
Jenže na tu to nevypadá. „Fiskální odpovědnost totiž nestojí na formálních limitech, ale na odpovědné, aktivní a realistické politice na příjmové i výdajové straně,“ říká ministryně financí Alena Schillerová. Ano, Schillerová má pravdu. Ale právě proto, že odpovědná vládní politika není samozřejmostí, potřebujeme pravidla jako sůl.
Koalice kvůli přehlasování Pavlova veta svolá v srpnu poslance, uvedla Schillerová |
Zatím totiž skoro všechny kabinety prováděly procyklickou fiskální politiku. Neboli místo toho, aby vyhlazovaly hospodářské cykly, tedy mírnily propad ekonomiky stejně jako její nadměrný růst nepodložený zdroji, situaci zhoršovaly. Když budou mít větší volnost, mohou být v pokušení toho zneužít. Historie nás v tomto případě varuje.
