Právě teď si vybíráme prezidenta, člověka plnícího převážně reprezentativní roli. Pokud nedochází k mimořádným situacím, jeho vliv na naše životy je naprosto marginální. Říkáme-li marginální, nelze popřít, že má velikou roli symbolickou, že přitahuje množství projekcí a vzbuzuje emoce. Veliké emoce. Sledujeme tak jeden z nejzábavnějších paradoxů: vášnivý celonárodní souboj o křeslo, které je povýtce reprezentativní a jehož okupant nemá na výši důchodů, kvalitu školství ani čistý vzduch takřka vůbec žádný vliv. Přesto hlasujeme ve všemožných anketách, analyzujeme odpovědi, pořizujeme a čteme rozhovory, lepíme či strháváme plakáty, jako by vítěz klání měl být vůdcem, jenž určuje směřování země na další roky. Čímž očividně není, neb nejsme ani Spojenými státy, ani Ruskou federací, ani Francií. Tak proč ta vášeň?
Mezilidská uspořádání jsou různorodá, ale upustit, kanalizovat společenské napětí potřebují všechna. Tradiční společnosti se neobešly bez ritualizovaných svátků a festivalů. Tedy chvil, kde platila jiná, nebo dokonce zcela obrácená pravidla, chvil, kdy se vyvádí a dovádí, chvil, kdy energie vybuchne a odplyne, abychom se pak jak tažní volci vrátili k pluhům.
Modernější společnosti mají s napětím větší kříž. Taková Čína nijak neskrývá, že hromadné popravy, při nichž zbavuje života i vysoké stranické funkcionáře, slouží přesně k tomuto účelu: úlevě a uvolnění napětí. My jsme na takovouto krvavou katarzi příliš útlocitní, tudíž raději sledujeme půlroční slovní bitku mezi Hillary Clintonovou a Donaldem Trumpem či čtrnáctidenní pseudosouboj mezi dvěma českými vzdělanci.
A tak pokud vás irituje šedá myška bez názoru, pokud vás hrubiánský demagog přivádí k šílenství, pokud vás hněte sledování trapasu jménem „debata“, pak vězte, že to všechno slouží dobré věci. I díky lidem jako Zeman a Drahoš skrápíme fotbalové trávníky vodou a ne krví.
