Nápad ukrajinských vládních představitelů pojmenovat část strategického Donbasu na Donnyland, o němž nedávno informoval americký progresivní list The New York Times, spadá do této kategorie. Prý se jedná o novou zázračnou zbraň Ukrajiny.
Plán, jak si naklonit amerického prezidenta na stranu Ukrajiny, podle deníku unikl z tajných jednání. „Je to zjevný pokus apelovat na ješitnost Donalda Trumpa a získat tak na svou stranu USA,“ uvádí americký deník a dodává, že Kyjev doufá, že by nové jméno, které je hříčkou složenou ze slov Donald, Donbas a Disneyland, fungovalo i jako bezpečnostní pojistka proti Rusku.
Naklonili by si Ukrajinci Donalda Trumpa tím, že by část Donbasu přejmenovali na Donnyland?
Kdo by sebral odvahu a bombardoval jakoukoli nemovitost na světě, která nese jméno mocného amerického prezidenta, že? V mezinárodní politice posledních let nejde o žádnou novinku. Poláci v roce 2018 budoucí americkou vojenskou základnu představili jako Fort Trump, Izraelci o rok později nové osadě na Golanských výšinách dali jméno Ramat Trump (Trumpovy výšiny) či loni Arménie a Ázerbájdžán po podpisu mírové smlouvy pojmenovali plánovaný silniční koridor v tomto regionu jako Trumpova cestu.
Přesto ale lze s úspěchem pochybovat o tom, že část Donbasu někdy ponese jméno Donalda Trumpa. A je dobře, že tato ukrajinská strategie zůstává i nadále nepotvrzenou neoficiální součástí jednání o míru.
Trestuhodná neohrabanost
V diplomacii je zcela běžné, že vyjednavači se snaží využívat dobré či špatné charakterové vlastnosti protistrany. Svědčí to o moudrosti. Samozřejmě je legitimní, dokonce i povinné apelovat na Trumpovu ješitnost, ale ne tímto průhledným způsobem. Nejde o to, že snaha naklonit obrovsky ješitného Trumpa na svoji stranu touto cestou je značně neseriózní nebo směšná, ale v dané situaci by se dalo hovořit i o urážce.
Z části Donbasu může být „Donnyland“. Už by měla vlajku i hymnu, píšou v USA |
I z každodenního života víme, že takovými pokusy se často docílí naprosto opačného výsledku. Přehnaným a do oči bijícím způsobem zkusit využít chamtivosti či samolibosti Trumpa či dalších členů jeho administrativy implikuje, že ten, kdo s tímto nápadem přišel, si myslí, že Trump a jeho lidé jsou hloupí. Stejnou chybu dělají i čeští politici, když při vytváření strategie proti hnutí ANO vycházejí z premisy, že „Babiš je blbej“, protože neumí perfektně česky nebo nedokáže vyjmenovat všechny planety Sluneční soustavy.
Bylo by dobré si uvědomit, že kdyby americký prezident kývnul na ukrajinskými vyjednavači navrhované pojmenování části Donbasu, Trump by za to musel zaplatit politickými body. Jeho oponenti by ho mohli kritizovat třeba za to, že na oltář osobní ješitnosti obětoval principy hnutí Make America Great Again (Udělejme Ameriku znovu skvělou), které byly zformulovány nejen v projevech prezidenta, viceprezidenta J. D. Vance či ministra zahraniční Marka Rubia, ale i v dokumentech jako Národní bezpečnostní strategie USA z konce roku 2025 či Národní obranná strategie USA z počátku roku 2026.
Merz brzdí euforii Ukrajiny. Nebude to pro Babiše cesta do hlavního proudu EU? |
Pokusy tak průhledným způsobem si naklonit Trumpa postrádají eleganci, ale jsou dokonce neohrabané. Možná, že by se měly, stejně jako použití pyrotechniky, nějakým způsobem trestat.
Kdo tady lže?
V souvislosti s údajným pokusem Kyjeva dostat na svoji stranu Trumpa pomocí Donnylandu, o kterém informoval 26. dubna 2026 liberální The New York Times, by neměl zapadnout článek z 18. dubna 2026 na webu prestižního, ale rovněž protitrumpovsky zaměřeného amerického magazínu The Atlantic. Autor Phillips Payson O’Brien ve svém komentáři s názvem Ukraine Has finally Given Up on Trump tvrdí, že Volodymyr Zelenskyj po více než roce konečně zlomil hůl nad svým americkým protějškem Donaldem Trumpem. Dokazuje to údajně ukrajinská snaha o nabytí nových diplomatických a vojenských partnerů nebo otevřenější rétorika vůči Evropě a USA.
Ukrajina se prý snažila Trumpovi pochlebovat, a to i v době, kdy projevoval náklonnost k ruskému vůdci Vladimiru Putinovi, nebo kdy pravidelně urážel ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. „Nyní se však zdá, že Kyjev na Spojené státy rezignoval,“ konstatuje O’Brien, americký historik a profesor strategických studií na University of St Andrews ve Skotsku.
A zmatený americký volič se ptá: Kdo lže? The New York Times, nebo The Atlantic? Obojí snad nemůže být pravda. Nebo je v dnešním světě možné už všechno?
