Především je tu ale jedna věc: americká prestiž. Moc lze definovat jako schopnost prosazovat svoje zájmy. Čím méně úsilí, peněz a vojenských prostředků daný stát musí vynaložit na to, aby se ostatní hráči chovali tak, jak chce on, tím mocnější je.
Spojené státy byly historicky velmi dobré v prosazování své vůle. Používaly k tomu řadu formálních prostředků, jako jsou mezinárodní instituce typu OSN, MMF či WTO, ale také řadu neformálních prostředků, jako je dosah americké kultury, bilaterální osobní vztahy amerických prezidentů (vzpomeňme na bromance Billa Clintona s Václavem Havlem) či gravitační sílu tamních elitních univerzit.
Putin si hraje s ohněm, napsal frustrovaný Trump. Zvažuje nové sankce proti Rusku |
Pokud toto vše selhalo, následovalo prásknutí bičem v podobě americké armády, která představuje jednu z nejefektivnějších vojenských sil v historii lidstva.
Nevyužité prostředky
Jednání mezi Trumpem a Putinem ale ukazují, že americká moc má taky své meze. Přesněji: to, jak ji používá současný šéf Bílého domu, zatím absolutně nevede k cíli.
Trump už během své kampaně slíbil, že jeho významná politická ambice je dosáhnout míru na Ukrajině. Dával v tom smyslu dokonce nemístné sliby, za jak dlouho to stihne, ale to ponechme na úrovni anekdoty. Důležitější je, že ani po čtvrt roce svou politickou ambici nenaplnil a působí jako slabý a nerozhodný. S Putinem se mu nepodařilo hnout ani o píď. Ba naopak, ruský prezident se mu svými kroky směje do obličeje.
Co Trumpovi chybí, je právě ono prásknutí bičem. Prostředků k tomu má habaděj. V první řadě jsou tu samozřejmě další sankce, jakkoli bezzubý a symbolický prostředek představují. Minimálně je to zdvižený prst, který by Putinovi řekl obligátní „ty ty ty“. (Federální soud nyní rozhodl, že odvetná cla neplatí, protože Trump porušil ústavu. Prezidentův úřad už podal odvolání – pozn. red)
Pak jsou tu diplomatické nástroje typu větší integrace Ukrajiny a evropských spojenců do amerického mírového úsilí. Kdyby se například Trump jen na rétorické rovině postavil za trojlístek Macron, Starmer, Merz, do Moskvy by to vyslalo signál, že proti ní stojí síla, kterou nechce zbytečně provokovat.
Trump zařídil Čechům levnější prázdniny než „za komunistů“ |
Konečně jsou tu vojenské nástroje jako posílení či přeskupení amerických sil v Evropě, demonstrativní operace amerického námořnictva, či rozšíření zbrojních dodávek pro Ukrajinu.
Kdyby například Bílý dům přesunul jen část svých pozemních jednotek z Německa do Polska – což mu na začátku vyjednávání s Moskvou doporučoval prestižní deník The Wall Street Journal – bez jediného výstřelu by zabil dvě mouchy jednou ranou: začal by s Moskvou mluvit jazykem, kterému rozumí, a evropským spojencům by naznačil, že větší investice do obrany znamenají větší garance ze strany amerických jednotek (voilà reciprocita, o které Trump tolik sní!).
Jde o prestiž USA
Zatím se ale nestala ani jedna z těchto věcí. Trump volí plamenná slova, ale ještě neukázal, že je umí podpořit také činy. O čem jiném je ostatně diplomacie?
Pokud je americký prezident tak mistrný vyjednavač, jak se snaží všechny přesvědčit (napsal ostatně knihu Umění dohody), měl by sebou pohnout. Ruský prezident si z něj zatím mnoho nedělá. Vysmívá se mu předstíraným vyjednáváním v Istanbulu, na které posílá druhořadé funkcionáře se zadáním zdržovat, zdržovat, zdržovat.
Ve stejné době stupňuje raketové útoky na civilní oblasti a plánuje velkou ofenzivu v Sumské oblasti. Pokud ho Trump neplácne přes ruku, bude to mít důsledky nejen pro jeho reputaci vyjednavače, ale pro prestiž Spojených států jako takových.
