Je proto nutné zabránit Pavlovu znovuzvolení, leč předseda ANO zatím neví, komu připadne role vyzyvatele.
V postojích politiků vládního tábora nelze přehlédnout jistý paradox. Současného prezidenta chtějí degradovat do pozice vládního notáře, ba lokaje. Parlamentnímu systému prý odpovídá prezidentova skoro absolutní poslušnost vůči vládě a její vůli. A tedy i jeho účast na konkrétním summitu záleží na vládním rozhodnutí neboli milosti.
Zároveň ale sami svou ostrou protipavlovskou rétorikou a hledáním vhodného protikandidáta vtahují prezidentský úřad do centra politického dění. Nadcházející komunální a senátní volby začíná skoro zastiňovat výhled na prezidentské volby v lednu 2028, tedy s ostrou fází kampaně na podzim 2027.
Babiš změnil přístup. Válčí s prezidentem Pavlem, nebo si jen něco zkouší? |
Dotyčný „zlosyn“ se tomu brání, přes občasné rýpance neustále vysílá vstřícné signály, nemá ambici formovat na Hradě druhé mocenské centrum, odmítá jít na barikády coby předák roztříštěných opozičních stran. Netíhne tudíž k přerodu našeho politického systému v poloprezidentský, hodlá fungovat jako hlava státu v parlamentním systému.
Pouze odmítá striktně omezené pojetí prezidenta v něm, jeho redukci na vládního úředníka s minimálním manévrovacím prostorem. Ostatně, pokud by měla hlava státu nosit pouze vládou předepsaný klobouk, nechť si prezidenta vybírá vláda na svém zasedání. K čemu pak pořádat volby, když by si v nich voliči vybírali jenom hardware robota, kterého si vláda vzápětí naprogramuje ke svému obrazu?
Instituce se specifickým posláním
Tvůrci české ústavy ji nesporně koncipovali jako ústavu parlamentního systému, přičemž jim za velký vzor sloužila československá první republika. Avšak prezidentovi nesporně nechtěli přisoudit roli pouhého kladeče věnců a vládního notáře. Svědčil o tom i původní způsob volby, sice nepřímé, ale konané v obou parlamentních komorách, v Poslanecké sněmovně i v Senátu. Prezident tudíž v perspektivě ústavodárců neměl být pouhým reprezentantem aktuální vládní většiny, jelikož ho obdařili širším zdrojem instalace do úřadu.
Hlavě státu totiž v českém ústavním systému přísluší významné místo ve struktuře dělby moci, v mechanismu brzd a protiváh, které mají napomoci tomu, aby Česká republika zůstala demokratickou zemí. Asi nejlépe je to patrné na způsobu výběru soudců Ústavního soudu. Prezident je navrhuje, leč podléhají schválení Senátem, o němž lze předpokládat, že se v něm zpravidla ustaví politicky jinak orientovaná většina než v Poslanecké sněmovně. Horní komora se totiž volí jiným volebním systémem a v odlišném čase než komora dolní.
Trojí ústavní režim: prezident panuje, ale nevládne. Právě nepochopení role způsobuje napětí |
A již prezident Václav Havel před Ústavním soudem proti „opozičně-smluvnímu“ diumvirátu Miloše Zemana a Václava Klause úspěšně uhájil svou pravomoc jmenovat šéfa České národní banky bez kontrasignace. Centrální banka by totiž měla být nezávislá na vládě, aby ji kabinet nenutil k opatřením, která sice krátkodobě poslouží aktuálnímu vládnímu populismu, dlouhodobě ale napáchají ekonomické škody.
Podobných příkladů by se dalo najít ještě více. Každopádně dokládají, že prezident je v našem parlamentním systému koncipován jako instituce se specifickým posláním a specifickými pravomocemi, avšak zároveň svébytná, s vlastním manévrovacím prostorem. Což lze konstatovat též na adresu těch pravomocí, které vyžadují kontrasignaci neboli součinnost s vládou.
Pokud si ústavodárce prostě nepřál, aby prezidenta generovala pouze většina v Poslanecké sněmovně, pak by mu i ve vztazích s vládou měla logicky příslušet určitá, byť třebas malá, autonomie. Či, jinak formulováno, úloha jistého korektivu.
Vyhrocenost politického zápasu
Přímá volba nemůže onu autonomii umenšovat, byť ji nemusí ani kdovíjak rozšiřovat. Ostatně, až do konfliktu s vládou kvůli nejmenování Filipa Turka ministrem a účasti na summitu NATO se Petr Pavel choval během svého mandátu uměřeně. Způsob, jakým výkon prezidentské funkce uchopil, ostře kontrastoval s jeho předchůdcem v úřadu, prvním českým přímo zvoleným prezidentem Milošem Zemanem.
Pokud ale někdo přímo zvoleného prezidenta tlačí do role pouhého „kladeče věnců“, v podstatě si z lidí dělá legraci. Ve volební kampani se přece nesoutěží o to, kdo dokáže elegantněji položit věnec a co nejservilněji zasalutovat, když dostane od vlády rozkaz.
Český politický hybrid: když proti sobě stojí premiér a prezident |
Česká republika se zavedením přímé volby hlavy státu zařadila do početné kategorie evropských zemí, které kombinují parlamentní systém vlády s přímo voleným prezidentem. Avšak způsobem, jenž má přece jen daleko k systému poloprezidentskému, kde se výkonná moc duálně dělí mezi premiéra a prezidenta v nějakém významném poměru – jako v kolébce poloprezidencialismu, ve Francii.
Nicméně nelze je považovat ani za čistě parlamentní systémy. Neboli za země, kde se výkonná moc (vláda) zodpovídá parlamentu a funkci hlavy státu vykonává nějaký opravdu jen ceremoniální monarcha či zpravidla parlamentem vybraný zasloužilý politik v důchodovém věku.
Přesné vymezení kompetencí však právě v parlamentních republikách s přímo volenou hlavou státu často představuje problém a může plodit spory. V zásadě řešitelné, ale pouze v zemi, kde vyhrocenost politického zápasu nepohlcuje zbytky politické kultury. A zmíněná vyhrocenost paradoxně odráží též obsahovou či ideovou vyprázdněnost české politické scény, kde se pak prezident coby úřad zastávaný jedním konkrétním člověkem náramně hodí jako chytlavé „téma“ pro formování zdejšího programově-politického vakua.
