Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Příběh o Budulínovi

Názory

  5:35aktualizováno  8:56
Hraček má Budulín dost, ale nejraději si stejně s maminkou hraje hru „ukládejte mimo dosah dětí“, kterou objevili na papírku v jejích bonbonech proti smutku. Maminka je vždycky schválně dá někam, kam Budulín s troškou poskakování dosáhne, a když se mu k nim podaří vyškrabat, honí ho po pokoji, dokud ho nechytne a nezvedne do výšky. Budulín se zajíká smíchy, i když by byl nejradši, kdyby se mu utéct podařilo a mohl ty bonbony někde schovat, protože když je maminka jí, dlouho spí.

Vánoční povídka. foto: Jana Ardanová

A když spí, je Budulínovi smutno. Je zvyklý na záři jejích očí, bez nich si připadá ztracený a k nepotřebě, bonbony proti smutku přinášejí den bez slunce, noc bez hvězd. Když maminka spí, sedává na parapetu a dívá se z okna jejich vysokého šedého domu na zastávku autobusů, sleduje je přijíždět a odjíždět. Červené má rád, jezdí s nimi s maminkou za tatínkem do domu plného obchodů, kde tatínek odhání zloděje, takže musí přivážet štěstí.

Maminka mu tam vždycky něco koupí, tričko s autíčkem nebo s hrochem, knížku, co srandovně píská, když se zmáčkne oběma rukama, nebo aspoň vezme domů barevné katalogy, které si pak prohlížejí a vybírají věci do Budulínova pokoje, který pořád spíš připomíná skladiště.

Budulín ukazuje, jaký by se mu líbil koberec nebo postýlka nebo lampička, která se točí a promítá na zeď barevné obrázky, ale ví, že až maminka tatínkovi ukáže, co vybrali, stejně to nekoupí, protože tatínek Budulínovi nikdy nic nekoupí, jen maminka.

Od Modrých se zas dají očekávat jen nepříjemnosti. Modrým přijíždí Jaga dávat mamince rady, Jaga má fialové vlasy a maminka jí říká „maminko“, i když to určitě není její maminka, protože to říká divně a úplně jinak než Budulín, když se s maminkou večer mazlí, tichoučce, aby tatínek neslyšel. Modrým se jezdí do Špitálu, což je místo, kde se musí špitat, kde je v čekárně spousta smutných paní a odkud si maminka vozí injekce, po kterých je jí špatně.

Červené, říkal si Budulín, přivážejí štěstí, ale Modré smůlu. Toho rána přijely tři Modré za sebou, přesto to vypadalo jako dobrý den. Šli ven, zastavili se sice na dětském hřišti (Budulín neměl hřiště rád, ostatní děti mu vždycky berou hračky, které si s maminkou přinesou, a jejich maminky se dívají úkosem a povídají si o té jeho, jako kdyby věděly o bonbonech a o injekcích), ale naštěstí bylo hřiště prázdné, a tak šli dál, k tatínkovu obchoďáku až do obchodu s hračkami a kočárky, kde maminka kupovala Budulínovi trička a čepičky.

Byl plný maminek zabraných do nakupování, hudba z reproduktorů zněla tak hlasitě, že do obchodu nedolehl pláč z kočárku zaparkovaného před vchodem. Maminka u něj zastavila pohoupat ho, jenže kočárek už nepustila a zamířila s ním ke vchodu, jde stále rychlejším a rychlejším krokem, Budulín klopýtá za ní, ale ona jako by na něj zapomněla, má oči jen pro to malé v kočárku, neustále mění směr, projíždí labyrintem obchodů a chodeb, až se Budulín bojí, že ji ztratí, hudba z reproduktorů přestává hrát a nahrazuje ji nervózní ženský hlas, lidé se po nich začínají otáčet, ale maminka se jim vyhýbá, už skoro běží, když z jedné chodby vyrazí tatínek v černé uniformě ještě s jedním, chytí maminku za kabát, křičí na ni, co to proboha dělá, pak strká kočárek tomu druhému a prosí ho, aby byl kámoš a něco udělal, táhne maminku po schodech dolů, tísnivými chodbami do místnosti bez oken, zavírá dveře, objímá ji a pláče a pořád říká proboha, to čekání mě taky zabíjí, skoro jsem taky ztratil naději, ale máma sehnala jednoho primáře, třeba bysme nemuseli tak dlouho čekat, jenže maminka neodpovídá, nedívá se ani na tatínka ani na Budulína, zář z jejích očí je pryč, Budulín má pocit, že spí, ale s otevřenými víčky, a tak se k ní přitiskne a tiskne se k ní, dokud se v jejích očích neobjeví alespoň jiskřička.

Doma tatínek otevřel skříň nacpanou Budulínovými autíčky, medvídky a panenkami, plínkami a dudlíky, zase říkal proboha, maminka si lehla na podlahu a plakala, ale tentokrát nebyla sama, protože tatínek ji objímal a něco jí šeptal, dokud oba neusnuli. Druhý den přišel domů dřív a s ním byl ten druhý, co byl kámoš, vynosili z Budulínova pokoje všechno harampádí, vystrkali skříň doprostřed a vymalovali pokoj bílou barvou. A poprvé přinesl něco Budulínovi: velkou autodráhu s červenými autíčky, čemuž se maminka smála, až se zajíkala.

Pak tatínek vzal mamince bonbony proti smutku, uložil je mimo její dosah a Budulín cítil, že je všechno jinak. A skutečně, do Špitálu začali jezdit žlutým autem, tatínek s maminkou seděli vzadu, tatínek držel maminku za ruku a pustil ji vždycky, až když si ji ti v bílém odvedli. Budulín chodil s ní, díval se, jak ji uspávají a probouzí, nakukoval na monitory, až jednou měl pocit, že v místnosti se objevil ještě někdo nový, kdo tam před momentem nebyl. Ale nikoho neviděl. Nic se nezměnilo. Jen věděl, že musí jít. Ještě se naposledy podíval na maminku – usmívala se krásněji než kdy před tím – ale ne na něj.

Byl to úsměv přichystaný pro toho, kdo přijde. Vyšel ven, prošel kolem tatínka s Jagou, na ulici se vmísil do davu, viděl, že s každým z nás kráčí někdo, jako je on. Vymodlené děti, které svým pláčem budí bezdětné ženy ze spaní, ženy, které se osamělým mužům zjevují pod víčky. Ti, kteří možná budou a možná nikdy nepřijdou a zjevují se jen těm nejzoufalejším, nám ostatním jen ve snech či záblescích, aby nám dodávali sílu. Nevěděl, kam jít, a tak šel domů, a přišel právě včas.

Na zastávku přijížděl autobus s harmonikou, červený jako liška, s bílým pruhem. Nastoupil a šel až úplně dozadu do chvostu a zadním okénkem se díval na noční oblohu. Dokud dvě velké hvězdy, které ho vyprovázely, nezmizely ve tmě.

Témata: Bonbon, Kočárek, Chodba