Předpokládám, že pohotové sázkové kanceláře rázem vypsaly odměny pro ty, kdož uhodnou, co tak drtivě urážlivého řekl ve finále fotbalového mistrovství světa italský obránce Marco Materazzi Francouzi Zinedinu Zidanovi, že ho vyprovokoval k „čelíčku“ do hrudi a k vyloučení.
Třeba to bylo cosi na úrovni sporu gentlemanů typu Macek vs. Rath o čest ženy, nebo se jízlivý Miláňan Alžířana nehorázně dotknul poznámkou, že až skončí s kariérou, může jít leda dělat správce Košťálova Národního sparťanského stadiónu, fakt nevím. Ale to bych se pral taky. Výsledek se zřejmě dozvědí potomci teprve při odtajnění archivů FIFA po padesáti letech a leckdo z nich získá zajímavější poznatek než z toho, co říkal Saša Dubček Leonidu Brežněvovi ve vagonu v Čierné nad Tisou v červenci 1968 nebo Václav Havel Mariánu Čalfovi v prosinci 1989.
Taktéž jen Pýthie a sedící mušky na stěně vědí, o čem porád dokolečka rozprávějí jednající šéfové nejsilnějších stran, a proč se pokračuje v impotentní hře na volbu předsedy Poslanecké sněmovny bez viagry. I piškvorky jsou stokrát zábavnější, o vzrušení z napínavých gorodek nemluvě. Pokud leckoho už vůbec nebaví sledovat tyto únavné politické obkročáky kolem zapouzdřené patové povolební situace, nechť ho utěší fakt, že před týdnem ve čtvrtfinále tenisového Wimbledonu bojoval bahamskojugoslávský pár Mark Knowles a Daniel Nestor se švédskoaustralskou dvojicí Simon Aspelin a Todd Perrym rekordních šest hodin a devět minut, než ji konečně vyklepl v pátém setu pingpongovým výsledkem 23:21. Však on jednou někdo vyhrát musí, jestliže se mezitím dávno nepromarnil zbytek důvěry v obětavé okravatované panáky, kterým jsme naivně naházeli hlasy do uren, jež se vyjevily býti urnami chmurně pohřebními.
Při červencovém zemdlení z politiky často mívám pocity halucinačního úžehu, ale snad se mi nezdálo, že v jedné zahradní restauraci nedávno hrála jistá rodinná sešlost slovní fotbal a skoro pětiletá holčička přítomné zcela odbourávala tím, že na jakékoliv asociace lišácky a s instinktem politoložky, uvažující o koaličním potenciálu sociální demokracie, zarputile odpovídala: „Paroubek, nic.“
Konečně, jde-li o tajemství, nyní mohu prozradit, že v úterý v centru Prahy spolu poseděli kamarádi a kamarádky, co spolu mluví, aby si připomněli nedožité třiasedmdesáté narozeniny Olgy Havlové a jak to rozmařilý osud navál, včerejších pět let ode dne, kdy odešel sbírat do věčných lesů houby a verše básník, kritik, knihovník a bývalý redaktor LN Andrej „Nikolaj“ Stankovič.
Pakliže ctitelé kapely Pink Floyd místo těchto řádků čekali nekrolog na právě zesnulého „vyhořelého démanta“ Syda Barretta, omlouvám se, ale po Olze a Nikolajovi se mi jaksi stýská víc.
Třeba to bylo cosi na úrovni sporu gentlemanů typu Macek vs. Rath o čest ženy, nebo se jízlivý Miláňan Alžířana nehorázně dotknul poznámkou, že až skončí s kariérou, může jít leda dělat správce Košťálova Národního sparťanského stadiónu, fakt nevím. Ale to bych se pral taky. Výsledek se zřejmě dozvědí potomci teprve při odtajnění archivů FIFA po padesáti letech a leckdo z nich získá zajímavější poznatek než z toho, co říkal Saša Dubček Leonidu Brežněvovi ve vagonu v Čierné nad Tisou v červenci 1968 nebo Václav Havel Mariánu Čalfovi v prosinci 1989.
Taktéž jen Pýthie a sedící mušky na stěně vědí, o čem porád dokolečka rozprávějí jednající šéfové nejsilnějších stran, a proč se pokračuje v impotentní hře na volbu předsedy Poslanecké sněmovny bez viagry. I piškvorky jsou stokrát zábavnější, o vzrušení z napínavých gorodek nemluvě. Pokud leckoho už vůbec nebaví sledovat tyto únavné politické obkročáky kolem zapouzdřené patové povolební situace, nechť ho utěší fakt, že před týdnem ve čtvrtfinále tenisového Wimbledonu bojoval bahamskojugoslávský pár Mark Knowles a Daniel Nestor se švédskoaustralskou dvojicí Simon Aspelin a Todd Perrym rekordních šest hodin a devět minut, než ji konečně vyklepl v pátém setu pingpongovým výsledkem 23:21. Však on jednou někdo vyhrát musí, jestliže se mezitím dávno nepromarnil zbytek důvěry v obětavé okravatované panáky, kterým jsme naivně naházeli hlasy do uren, jež se vyjevily býti urnami chmurně pohřebními.
Při červencovém zemdlení z politiky často mívám pocity halucinačního úžehu, ale snad se mi nezdálo, že v jedné zahradní restauraci nedávno hrála jistá rodinná sešlost slovní fotbal a skoro pětiletá holčička přítomné zcela odbourávala tím, že na jakékoliv asociace lišácky a s instinktem politoložky, uvažující o koaličním potenciálu sociální demokracie, zarputile odpovídala: „Paroubek, nic.“
Konečně, jde-li o tajemství, nyní mohu prozradit, že v úterý v centru Prahy spolu poseděli kamarádi a kamarádky, co spolu mluví, aby si připomněli nedožité třiasedmdesáté narozeniny Olgy Havlové a jak to rozmařilý osud navál, včerejších pět let ode dne, kdy odešel sbírat do věčných lesů houby a verše básník, kritik, knihovník a bývalý redaktor LN Andrej „Nikolaj“ Stankovič.
Pakliže ctitelé kapely Pink Floyd místo těchto řádků čekali nekrolog na právě zesnulého „vyhořelého démanta“ Syda Barretta, omlouvám se, ale po Olze a Nikolajovi se mi jaksi stýská víc.
