Ve skutečnosti mají na konfliktu zájem vládnoucí bezpečnostní a vojenské struktury arabských zemí. Pokud proti nim nevyvineme dostatečný tlak, budeme se v budoucnosti potýkat nejen s nestabilitou, ale možná také s rozsáhlým vojenským konfliktem.
Muslim o svém abstraktním Bohu příliš nepřemýšlí - má o něm jasno. Alláh je jeden jediný a o všem rozhoduje. Patří mu všechna vůle a odpovědnost. Islám znamená odevzdání se. Být muslimem je životní způsob, je to souhrn každodenních zvyků, života v komunitě. Společné modlitby, společná očista, společná pouť do Mekky, společná páteční mše, půst, následování stejného práva, rodinný život, oslavy svátků. Být muslimem znamená žít plnohodnotným životem islámské obce.
Islámu jako ideologického fenoménu se není třeba obávat. Ve své podstatě nejde o fenomén násilný, netolerantní a expanzivní, ale naopak o nástroj konsolidace a stabilizace. V chaosu po rozpadu starověkých říší se islám stal nástrojem klidného soužití a rozkvětu mnoha nauk, filozofických směrů a kultur. Jako reflexe křesťanství a judaismu, které byly označeny za chybu v komunikaci pravého božího zjevení, se pokusil o konsolidaci, zjednodušení a zpřesnění monoteistické vize světa. Bůh je podle Koránu jediný, nemá partnera, je všemocný, patří mu všechna vůle a rozhodnost. Islám odstranil složitost Otce, Syna i ducha, stejně jako zjednodušil starozákonní proroky.
Islám se více než ohněm a mečem šířil demografickou explozí potomků arabských bojovníků. Po staletí vytvářel jedinečný prostor pro tolerantní soužití samostatně organizovaných komunit, které si ponechávaly vlastní právo, věrouku, sociální a daňový systém i modlitebny.
Islám nalezl v průběhu staletí velkou vnitřní vyváženost. Ani pomalé zaostávání Osmanské říše nevyvolalo potřebu vnitřní reformy, obdoby protestantství. Teprve prudký vpád Napoleona, západní kolonialismus donutily islámské masy rychle hledat odpovědi na otázky moderního světa - vítězství cizích armád, úpadek vlastního hospodářství, konec středověké vzdělanosti. Muslimské masy hledaly obranu v obratu k fundamentům, kořenům své víry. Když Britové a Francouzi skoro ze dne na den, bez klidného předání moci opustili po druhé světové válce své državy, dostaly se k moci místo přirozených elit téměř bez výjimky bezpečnostní a vojenské aparáty, které se staly přímou součástí konfliktu studené války. Namísto urbánních, kulturních a vzdělaných obchodnických elit je Blízký východ dodnes ovládán bezpečnostními aparáty a armádami.
Komunitní charakter, jednoduchost učení a neoddělování náboženství od státu činí z islámu účinnou totalitní ideologii rané industrializace. Učení Alláhovo dobře slouží ke „konsolidaci a stabilizaci“ nevzdělaných, nezaměstnaných, neproduktivních a v chudobě přežívajících mas. Islám byl zneužit jako totalitní, masová a bolševická ideologie.
Současný islám tedy není příčinou, ale důsledkem, není zdrojem, ale průvodním jevem velkého nebezpečí. Bolševizace, radikalizace a extremismus politických a společenských systémů Blízkého východu jsou teoreticky srovnatelné se situací v předindustriálním Rusku či v porážkou v první světové válce poníženém Německu. Jde o jev, který může vést k hluboké a dlouhodobé nestabilitě oblasti. Ta by mohla vyústit ve vleklý světový konflikt, rozpoutaný teroristickými skupinami a živený degradujícími bezpečnostními a vojenskými systémy, samozvanými vykladači boží pravdy, dekadentními feudálními rodinami a demografickým tlakem beduínských kultur. Vzhledem k tomu, že islám není zdrojem konfliktu, není ani východiskem k jeho řešení. Východisko je jedině ve změně politických poměrů Blízkého východu.
Ropa jako problém
Hlavním zdrojem problémů je ropa. Díky snadným příjmům z její těžby ustrnul vývoj na Blízkém východě v předindustriální společnosti. Růst spotřeby ropy zapříčiňující zvyšování ropných příjmů bez jakýchkoliv požadavků na modernizaci vedl k tomu, že arabský svět zůstal na úrovni rozpadu feudálních struktur.
Kde není daň, není potřeba reprezentace. Na Blízkém východě není potřeba dokonce ani populace. Ta jen snižuje ropné příjmy těch, kteří je ovládají. Proč se dělit s populací, kterou nepotřebuji? Nač se starat o její sociální, školské, kulturní, politické, společenské zabezpečení? Proč ji informovat? Proč ji rozvíjet? Proč zvyšovat její zaměstnanost? Arabské masy je nutné konsolidovat, stabilizovat, ovládnout a udržet na příjmu 1-2 eura denně.
Na ropě jsou závislé i ty blízkovýchodní země, které ji netěží: ročně získají přerozdělením ropného bohatství 22 miliard euro. Nejméně závislou zemí je Maroko - třetina jeho pracovní síly pracuje v Evropě. Stabilní střední třída, jejíž existenci umožňuje kulturní kapitál a svobodná práce ve službách, neexistuje nikde. Tunisko žije z ropných investic do cestovního ruchu. Bezpečnostní aparát, konjunkturní zbohatlíci i feudální rodiny udržují populaci pomocí konsolidačního, stabilizačního, tradicionalistického, masového až totalitního nástroje. Islám umožňuje vládnoucím strukturám udržet kontrolu ropných příjmů. A v tom je nebezpečný.
Přemnožení analfabetů
Druhým zdrojem problémů je demografická exploze způsobená zvyšováním hygienických standardů a rozvojem zdravotní péče, zejména běžným rozšíření antibiotik. Ropné příjmy zajišťují velmi slušnou úroveň základní zdravotní péče pro celou populaci. Islámský zákaz antikoncepce znamenal v posledních desetiletích, že Blízký východ dosahuje nejvyšších podílů mladé generace ve struktuře populace na světě. Růst cen ropy sice umožňuje růst HDP, neznamená však žádný růst výdajů na vzdělání. Arabská populace roste asymetricky, nejvíce přirůstá na sociálním dně, v příjmové hladině 1-2 eura denně.
Ropná mana nevyžaduje další investice. Blízký východ je celosvětově nejzaostalejší oblastí pokud jde o tvorbu nových pracovních míst, růst produktivity práce, technologickou modernizaci, rozvoj služeb, vědu a vzdělanostní systém. Čelíme tedy desítkám milionů analfabetů, kteří nenacházejí žádné uplatnění na trhu práce, nemají sociální zabezpečení, informace ani vliv na politiku. Tyto vrstvy s nejnižší sociální mobilitou na světě jsou pouze udržovány na úrovni životního minima.
Masy v Alžírsku, Libanonu, Íránu, Afghánistánu, Egyptě, Iráku i Palestině potvrdily, že nepotřebují konsolidovat pomocí bezpečnostních systémů, není nutné oktrojovat jejich demokratické volební právo. Samy volí stabilizaci a konsolidaci, tedy islám.
Třetím problémem je skutečnost, že k plnění konsolidační a stabilizační funkce potřebuje islám vnější i vnitřní konflikt. Vnější konflikt je zřejmý. Výroky íránského prezidenta Ahmadinežáda o holocaustu a zničení Izraele, kauza íránského jaderného programu, zneužití dánských karikatur syrskými tajnými službami k rozdmýchání nepokojů jsou jasnými projevy podpory konsolidace totalitní moci bezpečnostních aparátů. Východisko je jasné: pojmenovat vnějšího společného nepřítele, jímž jsou západní demokratické civilizace a jejich pretendent na Blízkém východě - stát Izrael.
Největší vnitřní konflikt současného Blízkého východu probíhá mezi správci ropných příjmů a těmi, kteří se domnívají, že je jim upírán jejich „přirozený“ nárok na tyto zisky. Příklad par excellence je deprivovaný příslušník obchodnické rodiny Ládinů, řada čelních saláfistů zastoupených v kuvajtském parlamentu či v Saúdské Arábii se množící představitelé wahhábismu, o Muslimských bratrech či jordánském trestanci Zarqáwím nemluvě. Na Blízkém východě jde o zaručení podílu na ropných příjmech. Pro získání takové moci je nutné využít všech prostředků, mezi něž patří i zabíjení nedostatečně věřících souvěrců. Tento model mocenského chování samozřejmě dobře známe z historie totalitních režimů.
Evropská odpovědnost
Uvědomujeme si však dostatečně evropskou odpovědnost za vývoj na Blízkém východě? Jedinou cestou k řešení je okamžitý, jasný, bezpodmínečný a tvrdý tlak na změnu poměrů. Měli bychom se zaměřit především na dodržování zákona, na nastolení rovnosti ekonomických příležitostí, a v jejich důsledku na dodržování lidských práv, včetně demokracie, svobody slova a vyznání.
Proti Íránu je nutno zavést inteligentní sankce: zastavit pohyb jeho diplomatů, zamezit cestování prezidenta, neumožnit Iran Airu létat do zahraničí, vyloučit zemi z mistrovství světa ve fotbale. Jde o sankce, které neponičí ekonomiku a neohrozí příjmy nejchudších.
Sýrii je nutné měřit stejným metrem: vyvíjejme tlak na okamžité a úplné stažení syrské bezpečnosti z Libanonu, na ustanovení syrsko-libanonské hranice jako právoplatné mezinárodní hranice, na bezpodmínečné plnění ohlášené ekonomické liberalizace, propuštění politických vězňů, uznání statutu kurdské menšiny, úplné uvolnění cenzury.
S Egyptem je nutné jednat o zastavení mnohočetné civilní i vojenské pomoci, nepřizná-li prezident Mubarak zfalšování voleb, neuvolní-li jejich další průběh, nedovolí-li řádnou registraci politických stran a nepropustí-li demokratické disidenty z vězení.
Ostatním státům Blízkého východu je nutno zastavit vojenské dodávky a vojenskou rozvojovou pomoc poskytovat pouze pod přísnou kontrolou a ve vztahu ke konkrétnímu plnění závazků. Je třeba začít s důslednou kontrolou rozvojových programů - tlakem na svobodu internetu, tisku, shromaždování, zakládání politických stran. Měli by být propuštěni političtí vězni, ve větší míře poskytována stipendia a další programy na rozvoj vzdělanosti. Tlak by měl směřovat také na rozvoj zaměstnanosti pomocí reinvestic ropných příjmů, vnitroarabského obchodu, budování energetických a dopravních sítí.
Opravdové řešení je ale jediné: omezení spotřeby energie, tedy ropy. Výše ropných příjmů je přímo úměrná růstu nestability a závažných problémů Blízkého východu. Změnami globálního klimatu se snad Evropská unie bude zabývat. Jsou to ale Spojené státy, které pokud chtějí zůstat lídrem světového vývoje, musejí přijmout vedoucí roli v politice novodobé synkrese. Boj s terorismem a klimatickými změnami jsou dvě strany jedné mince.
Muslim o svém abstraktním Bohu příliš nepřemýšlí - má o něm jasno. Alláh je jeden jediný a o všem rozhoduje. Patří mu všechna vůle a odpovědnost. Islám znamená odevzdání se. Být muslimem je životní způsob, je to souhrn každodenních zvyků, života v komunitě. Společné modlitby, společná očista, společná pouť do Mekky, společná páteční mše, půst, následování stejného práva, rodinný život, oslavy svátků. Být muslimem znamená žít plnohodnotným životem islámské obce.
Islámu jako ideologického fenoménu se není třeba obávat. Ve své podstatě nejde o fenomén násilný, netolerantní a expanzivní, ale naopak o nástroj konsolidace a stabilizace. V chaosu po rozpadu starověkých říší se islám stal nástrojem klidného soužití a rozkvětu mnoha nauk, filozofických směrů a kultur. Jako reflexe křesťanství a judaismu, které byly označeny za chybu v komunikaci pravého božího zjevení, se pokusil o konsolidaci, zjednodušení a zpřesnění monoteistické vize světa. Bůh je podle Koránu jediný, nemá partnera, je všemocný, patří mu všechna vůle a rozhodnost. Islám odstranil složitost Otce, Syna i ducha, stejně jako zjednodušil starozákonní proroky.
Islám se více než ohněm a mečem šířil demografickou explozí potomků arabských bojovníků. Po staletí vytvářel jedinečný prostor pro tolerantní soužití samostatně organizovaných komunit, které si ponechávaly vlastní právo, věrouku, sociální a daňový systém i modlitebny.
Islám nalezl v průběhu staletí velkou vnitřní vyváženost. Ani pomalé zaostávání Osmanské říše nevyvolalo potřebu vnitřní reformy, obdoby protestantství. Teprve prudký vpád Napoleona, západní kolonialismus donutily islámské masy rychle hledat odpovědi na otázky moderního světa - vítězství cizích armád, úpadek vlastního hospodářství, konec středověké vzdělanosti. Muslimské masy hledaly obranu v obratu k fundamentům, kořenům své víry. Když Britové a Francouzi skoro ze dne na den, bez klidného předání moci opustili po druhé světové válce své državy, dostaly se k moci místo přirozených elit téměř bez výjimky bezpečnostní a vojenské aparáty, které se staly přímou součástí konfliktu studené války. Namísto urbánních, kulturních a vzdělaných obchodnických elit je Blízký východ dodnes ovládán bezpečnostními aparáty a armádami.
Komunitní charakter, jednoduchost učení a neoddělování náboženství od státu činí z islámu účinnou totalitní ideologii rané industrializace. Učení Alláhovo dobře slouží ke „konsolidaci a stabilizaci“ nevzdělaných, nezaměstnaných, neproduktivních a v chudobě přežívajících mas. Islám byl zneužit jako totalitní, masová a bolševická ideologie.
Současný islám tedy není příčinou, ale důsledkem, není zdrojem, ale průvodním jevem velkého nebezpečí. Bolševizace, radikalizace a extremismus politických a společenských systémů Blízkého východu jsou teoreticky srovnatelné se situací v předindustriálním Rusku či v porážkou v první světové válce poníženém Německu. Jde o jev, který může vést k hluboké a dlouhodobé nestabilitě oblasti. Ta by mohla vyústit ve vleklý světový konflikt, rozpoutaný teroristickými skupinami a živený degradujícími bezpečnostními a vojenskými systémy, samozvanými vykladači boží pravdy, dekadentními feudálními rodinami a demografickým tlakem beduínských kultur. Vzhledem k tomu, že islám není zdrojem konfliktu, není ani východiskem k jeho řešení. Východisko je jedině ve změně politických poměrů Blízkého východu.
Ropa jako problém
Hlavním zdrojem problémů je ropa. Díky snadným příjmům z její těžby ustrnul vývoj na Blízkém východě v předindustriální společnosti. Růst spotřeby ropy zapříčiňující zvyšování ropných příjmů bez jakýchkoliv požadavků na modernizaci vedl k tomu, že arabský svět zůstal na úrovni rozpadu feudálních struktur.
Kde není daň, není potřeba reprezentace. Na Blízkém východě není potřeba dokonce ani populace. Ta jen snižuje ropné příjmy těch, kteří je ovládají. Proč se dělit s populací, kterou nepotřebuji? Nač se starat o její sociální, školské, kulturní, politické, společenské zabezpečení? Proč ji informovat? Proč ji rozvíjet? Proč zvyšovat její zaměstnanost? Arabské masy je nutné konsolidovat, stabilizovat, ovládnout a udržet na příjmu 1-2 eura denně.
Na ropě jsou závislé i ty blízkovýchodní země, které ji netěží: ročně získají přerozdělením ropného bohatství 22 miliard euro. Nejméně závislou zemí je Maroko - třetina jeho pracovní síly pracuje v Evropě. Stabilní střední třída, jejíž existenci umožňuje kulturní kapitál a svobodná práce ve službách, neexistuje nikde. Tunisko žije z ropných investic do cestovního ruchu. Bezpečnostní aparát, konjunkturní zbohatlíci i feudální rodiny udržují populaci pomocí konsolidačního, stabilizačního, tradicionalistického, masového až totalitního nástroje. Islám umožňuje vládnoucím strukturám udržet kontrolu ropných příjmů. A v tom je nebezpečný.
Přemnožení analfabetů
Druhým zdrojem problémů je demografická exploze způsobená zvyšováním hygienických standardů a rozvojem zdravotní péče, zejména běžným rozšíření antibiotik. Ropné příjmy zajišťují velmi slušnou úroveň základní zdravotní péče pro celou populaci. Islámský zákaz antikoncepce znamenal v posledních desetiletích, že Blízký východ dosahuje nejvyšších podílů mladé generace ve struktuře populace na světě. Růst cen ropy sice umožňuje růst HDP, neznamená však žádný růst výdajů na vzdělání. Arabská populace roste asymetricky, nejvíce přirůstá na sociálním dně, v příjmové hladině 1-2 eura denně.
Ropná mana nevyžaduje další investice. Blízký východ je celosvětově nejzaostalejší oblastí pokud jde o tvorbu nových pracovních míst, růst produktivity práce, technologickou modernizaci, rozvoj služeb, vědu a vzdělanostní systém. Čelíme tedy desítkám milionů analfabetů, kteří nenacházejí žádné uplatnění na trhu práce, nemají sociální zabezpečení, informace ani vliv na politiku. Tyto vrstvy s nejnižší sociální mobilitou na světě jsou pouze udržovány na úrovni životního minima.
Masy v Alžírsku, Libanonu, Íránu, Afghánistánu, Egyptě, Iráku i Palestině potvrdily, že nepotřebují konsolidovat pomocí bezpečnostních systémů, není nutné oktrojovat jejich demokratické volební právo. Samy volí stabilizaci a konsolidaci, tedy islám.
Třetím problémem je skutečnost, že k plnění konsolidační a stabilizační funkce potřebuje islám vnější i vnitřní konflikt. Vnější konflikt je zřejmý. Výroky íránského prezidenta Ahmadinežáda o holocaustu a zničení Izraele, kauza íránského jaderného programu, zneužití dánských karikatur syrskými tajnými službami k rozdmýchání nepokojů jsou jasnými projevy podpory konsolidace totalitní moci bezpečnostních aparátů. Východisko je jasné: pojmenovat vnějšího společného nepřítele, jímž jsou západní demokratické civilizace a jejich pretendent na Blízkém východě - stát Izrael.
Největší vnitřní konflikt současného Blízkého východu probíhá mezi správci ropných příjmů a těmi, kteří se domnívají, že je jim upírán jejich „přirozený“ nárok na tyto zisky. Příklad par excellence je deprivovaný příslušník obchodnické rodiny Ládinů, řada čelních saláfistů zastoupených v kuvajtském parlamentu či v Saúdské Arábii se množící představitelé wahhábismu, o Muslimských bratrech či jordánském trestanci Zarqáwím nemluvě. Na Blízkém východě jde o zaručení podílu na ropných příjmech. Pro získání takové moci je nutné využít všech prostředků, mezi něž patří i zabíjení nedostatečně věřících souvěrců. Tento model mocenského chování samozřejmě dobře známe z historie totalitních režimů.
Evropská odpovědnost
Uvědomujeme si však dostatečně evropskou odpovědnost za vývoj na Blízkém východě? Jedinou cestou k řešení je okamžitý, jasný, bezpodmínečný a tvrdý tlak na změnu poměrů. Měli bychom se zaměřit především na dodržování zákona, na nastolení rovnosti ekonomických příležitostí, a v jejich důsledku na dodržování lidských práv, včetně demokracie, svobody slova a vyznání.
Proti Íránu je nutno zavést inteligentní sankce: zastavit pohyb jeho diplomatů, zamezit cestování prezidenta, neumožnit Iran Airu létat do zahraničí, vyloučit zemi z mistrovství světa ve fotbale. Jde o sankce, které neponičí ekonomiku a neohrozí příjmy nejchudších.
Sýrii je nutné měřit stejným metrem: vyvíjejme tlak na okamžité a úplné stažení syrské bezpečnosti z Libanonu, na ustanovení syrsko-libanonské hranice jako právoplatné mezinárodní hranice, na bezpodmínečné plnění ohlášené ekonomické liberalizace, propuštění politických vězňů, uznání statutu kurdské menšiny, úplné uvolnění cenzury.
S Egyptem je nutné jednat o zastavení mnohočetné civilní i vojenské pomoci, nepřizná-li prezident Mubarak zfalšování voleb, neuvolní-li jejich další průběh, nedovolí-li řádnou registraci politických stran a nepropustí-li demokratické disidenty z vězení.
Ostatním státům Blízkého východu je nutno zastavit vojenské dodávky a vojenskou rozvojovou pomoc poskytovat pouze pod přísnou kontrolou a ve vztahu ke konkrétnímu plnění závazků. Je třeba začít s důslednou kontrolou rozvojových programů - tlakem na svobodu internetu, tisku, shromaždování, zakládání politických stran. Měli by být propuštěni političtí vězni, ve větší míře poskytována stipendia a další programy na rozvoj vzdělanosti. Tlak by měl směřovat také na rozvoj zaměstnanosti pomocí reinvestic ropných příjmů, vnitroarabského obchodu, budování energetických a dopravních sítí.
Opravdové řešení je ale jediné: omezení spotřeby energie, tedy ropy. Výše ropných příjmů je přímo úměrná růstu nestability a závažných problémů Blízkého východu. Změnami globálního klimatu se snad Evropská unie bude zabývat. Jsou to ale Spojené státy, které pokud chtějí zůstat lídrem světového vývoje, musejí přijmout vedoucí roli v politice novodobé synkrese. Boj s terorismem a klimatickými změnami jsou dvě strany jedné mince.
