Znamená to, že se demografie dynamicky mění, ale teď zrovna je úžasně mladá. Ze zmíněných 210 tisíc je jich téměř 200 tisíc ve věku do pětatřiceti let. Další detaily je třeba už odhadovat, ale lze očekávat, že jsou to většinou středoškoláci a vysokoškoláci z větších měst. Odpovídají tomu i jejich názory, které lze zase odhadovat ze skupin, které tvoří či podporují. A tak jsou například často pro placení poplatků ve zdravotnictví i pro americký radar, nemají rádi Paroubka, líbí se jim Kaplického blob. Celkem příjemná společnost, chce se říct.
Proč se z těch stovek či tisíců zajímavých internetových služeb, které vznikly po roce 2000, stal zrovna Facebook takovým hitem?
Ta odpověď by mohla znít zhruba následovně: Protože Facebook je esencí toho, co nás na webu bavilo a baví. Je to především komunikační nástroj. Umožňuje poznávat nové lidi a se známými být v kontaktu. Je prostorem, kde můžete publikovat texty, fotky nebo videa. Ale navíc vám dává do ruky mocný nástroj. Můžete si vybrat, v jaké společnosti se budete pohybovat. Je to ten často ironizovaný institut „přátel“, tedy lidí, kterým udělíte právo vstoupit do svého virtuálního světa. A oni to samé umožní vám.
Samozřejmě nejde o skutečné „přátele“, to je jen více či méně vhodně vybraný termín. A hlavně mu každý může dát takový obsah, jaký potřebuje. Když se živíte jako herec nebo politik, může pro vás být výhodné mít stovky nebo i tisíce „přátel“. Ale můžete se rozhodnout, že se i virtuálně obklopíte jen svými blízkými, a pak už to jsou přátelé bez uvozovek. Ale tuhle druhou možnost volí jen menšina. Když vezmeme v úvahu všech zhruba 150 milionů světových uživatelů, je průměrný počet „přátel“ sto dvacet.
Co na sebe prozrazujeme
Facebook má samozřejmě i své kritiky. Ne ledajaké. Minulý týden před ním například varoval papež (ale ten ho zároveň pochválil za to, že usnadňuje komunikaci mezi lidmi), na rizika upozornil před pár dny také viceprezident Evropské komise. Varování se týkalo ohrožení našeho soukromí.
Může to znít pokrytecky, vždyť jsou to především státy a instituce, včetně EU, které nás soukromí zbavují. Nikdy v minulosti nás nesledovalo tolik kamer na ulicích, nikdy jsme toho o sobě nemuseli tolik prozrazovat a nikdy nebylo třeba tak často při různých příležitostech prokazovat svou identitu. To vše se děje bez ohledu na to, jestli s tím souhlasíme. Na internetu se však svého soukromí zbavujeme dobrovolně. To je ta základní a vážná výhrada proti Facebooku. Ne to, že by vytvářel nějaký alternativní virtuální prostor, který by lidi odtrhoval od reality. To tvrdí jen někteří psychologové, kteří Facebook ve skutečnosti neznají. Facebook je pevnou a nedílnou součástí reality.
V tom je to riziko. Mnozí zde ze svého soukromí prozrazují příliš. Detaily o svých zážitcích, citech i názorech. Kdyby se nás někdo na tyto věci ptal v nějakém dotazníku, budeme to brát jako vlezlost a nepřístojnost. Ale na webu to děláme s naprostou lehkomyslností. Nepřemýšlíme o tom, jaké to může mít důsledky. Jsou známy příklady, kdy zaměstnanec přišel o místo, protože se omluvil pro nemoc, ale šéf z jeho profilu na Facebooku zjistil, že byl na horách. A to ani nemluvě o bezpočtu vyzrazených manželských nevěr. Ale to jsou jen takové anekdoty.
Nezničitelná digitální realita
Stejně lehkomyslně se chováme i k soukromí svého okolí. Tento týden nás zpravodajství informovala o dvou událostech, která sice s Facebookem nesouvisí, ale jde přesně o tentýž princip. Sebevraždu spáchal bývalý ředitel školy, jehož výbuch hněvu a facku uštědřenou žákovi – natočené na video na mobilní telefon – publikovali jiní žáci na internetu. A jiné internetové video „pouze“ zničilo kariéru učitelce ze Znojma.
Digitální realita je nezničitelná, nelze ji vzít zpátky a co do ní ze svého soukromí vložíme, bude nás pravděpodobně pronásledovat do konce života. Kdykoliv zmíněná učitelka ze Znojma vloží do internetového vyhledávače své jméno, vrátí se jí ve výsledcích jeden její nepovedený večer. Za pět, deset, možná i dvacet let.
Je třeba o tom mluvit a přemýšlet. Neexistuje způsob, jak by nás mohli ochránit politici nebo úředníci. Facebook lze jen těžko zakázat nebo účinně regulovat. Co stát může, je vzdělávat a vysvětlovat. S nadsázkou řečeno by se měl Facebook stát součástí školních osnov i vysmívaných „vážných rodičovských pohovorů“. Našim dětem musí někdo říct, že to nejzajímavější ve svém životě prožijí ve svém soukromí. Když ho pověsí na Facebook, nebudou mít kde své životy žít.
