Tak jednoduché to samozřejmě není. Obliba Václava Havla ve Spojených státech je ale každopádně reálným a pozoruhodným fenoménem. Jakému jinému státníkovi by se například podařilo nechat si pozvat do Bílého domu hudebníky jako Lou Reeda a Mejlu Hlavsu, jako to Havlovi onehdá přichystal Bill Clinton?
    |
Američanům jednak imponují názory a zvláště pak příběh našeho někdejšího prezidenta – ve vzácné shodě jak mnohým konzervativním republikánům, tak levicovým liberálům z demokratického tábora. A svoji roli samozřejmě hraje i americká obliba symbolů a schopnost věci zjednodušovat. Neboli, z Václava Havla si vezmou jen to blýskavé a výsledkem je mýtus, který může zavánět politickým kýčem. Pravda bude někde mezi, nepodceňoval bych ale americkou schopnost prohlédnout přes mlhu na podstatu věci – podle zásady „když to vypadá jako husa, kejhá jako husa...je to prostě husa“.
K TÉMATU: |
U nás je to se vztahem k Václavu Havlovi složitějí. Jako dramatika a disidenta ho skutečně znala jen hrstka lidí, povědomí o jeho existenci měl jen trochu širší okruh. A určitě nebyly výjimečné názory, které VH řadily do kategorie „povaleči, vlasatci“ - a jejichž mnozí nositelé museli pak být v listopadu 1989 překvapeni, jak vlastně ten „zaprodanec“ vypadá... Během revoluce se stal miláčkem davů, což ale byl druhý extrém a lidé obdivovali spíš to, co si do Václava Havla sami promítli. Pak se to neslo v různých vlnách až k dnešnímu stavu, kde najdeme jak bezmezný obdiv a střízlivé uznání, tak ambivalentní vztah či postoje kritické a dehonestující.
Takže vlastně jen další věc, která se vrací do „normálu“.
