Představuji si, jak na lesní pasece dávno po setmění naproti němu stojí jeden z nejmocnějších mužů země, šéf Vyšetřovacího výboru pan Alexandr Bastrykin. Budí respekt. Prošedivělý, důstojný vzhled a seriózně svraštělé čelo. Když se tihle dva, novinář nezávislého listu „Novaja gazeta“ a člověk, který může člověku život zničit nebo zachránit jediným slovem, do sebe pustili, bylo všem jasné, že to nemůže dopadnout remízou.
Všechno začalo, jak jinak, článkem. Jmenoval se „10 tisíc a nějaké drobné za jeden život“. Rozzlobený zástupce šéfredaktora „Novoj gazety“ Sergej Sokolov poukázal na to, že ruský soud je nápadně shovívavý. Muž jménem Sergej Cepovjaz totiž dostal pokutu ve výši 150 tisíc rublů za to, že byl členem nebezpečné bandy, která v obci Kuščevskaja postupně zavraždila 12 lidí. Jen aby se obohatila. Čistý kriminál. Žádná politika. Trest poněkud neúměrný počtu mrtvol, pravda. Jenže Sokolov také čtenáře seznámil s tím, že bandita Cepovjaz byl dříve místním poslancem za vládní stranu „Jednotné Rusko“, které v té době předseda kdo jiný, než současný prezident Vladimír Putin. A obvinil Bastrykina a jemu podobné, že de facto slouží kriminálním živlům, jsou s nimi propojeni, propleteni a kryjí je, když už to přeženou a zabijí příliš velký počet osob. Když jsem si jeho článek přečetla, měla jsem pocit, že Vyšetřovací výbor ruské prokuratury v čele s Bastrykinem je společně s Kremlem a jeho vládcem Putinem vlastně takovým servisním střediskem zajišťujícím ruské mafii catering i beztrestnost.
Náčelník všech ruských vyšetřovatelů se moc rozzlobil. Pozval novináře sice na zasedání o případu, ale tam mu tak vynadal, že se Sokolov ani nestačil omluvit za „příliš ostrá slova“, která jak přiznal, v článku neměl použít.
„Můj otec i matka bojovali za naši sovětskou vlast a ty si dovoluješ taková slova zveřejnit v ruských novinách! A chceš to spláchnout nějakou omluvou? (Souvislost mezi hrdinstvím rodičů hlavního ruského vyšetřovatele a kritikou jeho práce mi poněkud uniká, poz.aut.) „V carských dobách za tohle vyzývali na souboj…“ řve Bastrykin.
„Já jsem na něj připraven,“ přistupuje na hru Sokolov.
„Jo ták, připraven. Ale já nejsem připraven se s vámi prát. Nemáte kouska česti. A vaše pekelné noviny…“ mávne rukou na znamení vysokého stupně znechucení. Chápu ho. Z „Novoj gazety je řada novinářů, kteří lezou vrchnosti na nervy a nedají si pokoj, ani když je jim naznačováno, že trest se blíží. Z „Novoj gazety“ byla i Anička Politkovskaja, kterou zastřelili v roce 2006 před vlastním domem v den narozenin Putina. Do stejného listu psala i Natalie Estěmirovová, zabitá o tři roky později, stejně jako Nasťa Baburovová, Stanislav Merkelov a Světa Orljuková. Existují domněnky, že někdo otrávil v roce 2003 zástupce šéfredaktora „Novoj“ Jurije Ščechočichina, který oficiálně skonal v důsledku alergického šoku, aniž by trpěl alergií. Do „Novoj“ psal i Viktor Popkov a Igor Domnikov, zabití v roce 2002. Sergej Zolovkin a Oleg Kurko přežili pokus o atentát. Výčet je to slušný a bude mít v příběhu novináře a kriminalisty ještě svůj zásadní význam.
Bastrykin pak Sokolovovi ještě chvíli nadává a zakončí vystoupení slovy „Ven a zavřít dveře.. drzoune!“ Jenže on to skutečný konec zdaleka nebyl.
Novinář i šéf ruských kriminalistů se vydali po zasedání domů. Každý v jiném autě. Když se míjeli, Bastrykin přikázal zastavit svému řidiči a donutil k zastavení i vůz s žurnalistou. Bylo to u lesa, na začátku prašné cesty, hned vedle mělké škarpy. Kolem nikdo. Daleko široko také nikdo. Bastrykin oznamuje Sokolovovi, že ho zabije, popřípadě nechá zlikvidovat, pokud vše co bylo v inkriminovaném článku neodvolá. A teď je na místě vzpomenout onen dlouhý seznam zabitých novinářů z „Novoj“. Protože si na své kolegy, které někdo sprovodil ze světa také proto, že byli „drzí“, kritizovali mocné, naštvali velké náčelníky a vylili na veřejnost tuny špíny, musel v tu chvíli vzpomenout i Sokolov. Co všechny si vyslechl, to se přesně neví. Každopádně padla i jména jiných žurnalistů. Kteří si prý dali říct. Nebo je podobná lekce ještě čeká. Pro tentokrát to novinář přežil.
Sokolov veden zkušeností svých již zesnulých kolegů nelenil, oznámil vše nadřízenému Dmitriji Muratovovi a ten ho šupem poslal do nejmenovaného zahraničí. Ne, že by tajné služby nedosáhly i tam, ale chvíli příprava takové akce trvá (viz. chudák otrávený Litviněnko, který se schovával v Londýně, nebo vyhozený do povětří Zelimchan Jandarbijev, který se ukryl v Kataru). Tentokrát vše ale dopadlo krajně nečekaně.
Bastrykin totiž není žádný blb. Pochopil, že hra je příliš otevřená, řada jejich epizod nahraná a v rukou nepřítele. A.. světe div se, omluvil se, podal Sokolovovi, přivezenému zpět ze zahraničí ruku a oba pak prohlásili, že duel je zakončen. Zatím ho oba přežili. Pomalu se zapomíná na to, že Bastrykin nejprve tvrdošíjně zapíral. Prý v lese nebyl, bohužel, už ani nepamatuje kdy naposledy. A že by někomu někdy vyhrožoval? V žádném případě. Pak pochopil, že je v tom průšvihu sám. Že se za něj nikdo nepostavil, Kreml mlčel, vláda dělala, že má jiné starosti a novináři se semknuli do pevného šiku. Vyjádřili takovou dávku solidarity, že se zalekli i na Lubljance (sídlo FSB) a na Petrovce (sídlo policie). Z redakcí vyběhli před budovu Vyšetřovacího výboru, na čtvrtky papíru si rychle, propisovačkou napsali to, co chtěli sdělit Bastrykinovi, Putinovi i svým posluchačům a čtenářům. V zásadě by se všechna hesla dala shrnout do věty: „Překročili jste hranici naší trpělivosti. My se nedáme.“ Celý den se v nezávislých médiích i v internetu o ničem jiném nemluvilo. Prováděly se bleskové sociologické průzkumy. Bastrykin zůstal se svou arogancí a přesvědčením, že si může dovolit úplně vše, naprosto sám. A k večeru podlehl strachu, že milióny mravenců nakonec dokáží zdolat i slona. Omluvil se (prý za vše mohou jeho rozbouřené emoce), přiznal, že v lese byl (ale prý jen na kraji, do houštin Sokolova nezatáhl), a slíbil, že příště se to nebude opakovat. Sokolov se vrátil ze zahraničí. A ve všech zůstává hořká pachuť té strašné zprávy: omluva neomluva. Jeden z nejmocnějších mužů v zemi vyhrožoval fyzickou likvidací prostému občanovi země, kterou má spravovat a bránit před zlem.
Spadl mi kámen ze srdce. Už jsme si myslela, že se v Rusku nemůže nic podobného stát a já si budu muset připustit, že co do mravnosti, slušnosti a spořádanosti nejvyšších politiků, policistů, soudců a všech veřejných činitelů si s nimi nezadáme. Že už se blížíme té byzantské úrovni a východnímu stylu, přijímáme za své orientální tradice a chceme žít podle zásad mafie. Na Bastrykina ale u nás – snad a zatím – nikdo nemá.
