Na deskách je napsáno: „Kytice“. Pod tím slovo „Букет». A úplně dole „Kytica“. Ne. Není to turistický průvodce po pražských květinářstvích. Ani nějaká pomatená jazyková učebnice. Nýbrž a jedině trojjazyčné vydání sbírky básní Kytice, kterou snad znají i ti, kteří měli ve škole z literatury a jazyka českého známky v horní polovině hodnotící stupnice.
ČTĚTE TAKÉ: |
Je v tyto dny snad až neslušné hovořit, neřkuli psát, o něčem jiném než o zatčení exhejtmana Davida Ratha (jako středočeského občana mne to také nervuje). Popřípadě je ještě přípustná oslavná diskuse o vítězství Slováků nad Kanadou a o tom, jak dopadnou nakonec naši. Atmosféra diskusních fór je vzrušená a témata drbání v parcích na lavičkách či rychlých rozhovorů v tramvaji jsou ryze politicko-sociálně sportovní. Kniha mnou zvolená v tyto společensky vypjaté dny je česko-rusko-slovenská.
Jestliže s panem hejtmanem Rathem uměleckou sbírku plnou květnatých a vznešených slov nespojuje nic – kromě temné atmosféry - s hokejem by se tu jistá souvislost našla, přinejmenším etnická. Nechci o tom skvostu vlastně ale polemizovat, neboť kvality díla českého historika, právníka, archiváře, básníka, překladatele a spisovatele 19. století Karla Jaromíra Erbena jsou nesporné a tisíckrát popsané.
Chci jen konstatovat, že tuhle knihu stojí zato mít doma přesto, že Kytice ve slušných knihovnách českých domácností asi nechybí. Ale vydání, které můžete namísto nezdravých sušenek přidat k čaji návštěvě ruskojazyčné či slovenskojazyčné, to je opravdu světový unikát. Jen ho postavit na poličku vedle mušle, kterou jsme našli v létě u moře.
Když jsem vzala knihu do ruky, zahřálo mne cosi někde v oblasti kolem žaludku a na chvíli mi přišly ty milióny v podlahách či krabicích z hlediska dějin lidstva nějak malicherné. Zato počin pana Jiřího Klapky doufám ty zprávy o politických trapasech naší současnosti přežije.
Pan Klapka je předsedou České asociace rusistů a ČeskoSlovenské scény. „Zemřela matka a do hrobu dána, сироты детки остались; a každé ráno na hrob prichádzali a matičku svou hledaly,“ zarecituje ve chvíli, kdy se v rádiu rozezní další zpravodajská relace na stále stejné korupční motivy. Naštěstí to není v rýmech.
„Hm,“ řeknu, a než se nadechnu, pokračuje pan Klapka z jiného začátku.
„Hoj ty Štědrý večere, святочных гаданий, čo dobrého prinášaš pre ĺudí i statok?“
Pan Klapka dokáže Karla Jaromíra recitovat trojjazyčně sem a tam a zase zpět, tam a sem, přechází z ruštiny do češtiny a slovenštiny, jako když někdo perfektně bruslí. Střídá nohy a ani na to nemyslí.
Nepochopila jsem, proč ho napadlo vynaložit tak heroické úsilí „jen“ kvůli tomu, aby světlo světa spatřila Kytice ve třech slovanských jazycích a v překladech více než zdařilých. Ruštinu má na svědomí Nikolaj Nikolajevič Asejev (ve skutečnosti po svém otci – pojišťovacím agentovi Štalbaum), kámoš Pasternaka, překladatel Mao Ce-tunga a favorit Stalina. Což nebrání konstatovat, že se mu ruská Kytice povedla. Stejně jako slovenskému básníkovi Lubomíru Feldekovi.
Je to takové tři v jednom a ještě hygienické balení. Z hlediska duševní očisty myslím. Protože „U lavice dítě stálo, в крике гнулось, корчилось. Čo by sa ti, štěňa, stalo, keby si tak mlčalo?“ hladí mou lety prací v novinách narušenou psychiku a věřím, že by tomu tak bylo, i kdybych neznala ani jeden z těch tří slovanských jazyků. Nebo jen jeden, či druhý.
„Krása, viďte,“ obrátí na mne pan Klapka své šedomodré oči. „A tady!“ zařve hlasem, který jako by se k tomu něžnému pohledu zbožňovatele poezie nehodil: „Vytečkováno!“
Skutečně. Na několika místech se v ruském textu básně, který zaujímá čestnou, snad až neutrální pozici uprostřed každé stránky, bělí prázdné místo. Respektive, nejsou tam písmenka poskládána do slov tak, jak si to pan Erben přál, ale několik teček. Naznačují, že něco není v pořádku. „Cenzura“, napadne mne.
Deset let pozice zpravodaje Lidových novin v zemích bývalého Sovětského svazu ovlivnilo mé myšlení víc než ekologicky uvědomělé hračky. „Ty řádky byly shledány politicky závadnými, a tak je Rusové demonstrativně vynechali. Nepřeložili.“ Hrdě čekám na obdivné přikývnutí pana Klapky. Usměje se. Zavrtí hlavou.
“Neobjímej nikoho
z rána do večera:
před klekáním pak se zase
vrátíš do jezera.“
Zarecituje pomalu.
„Asi to objímání je prostě moc sexuální. A sex jak známo v SSSR neexistoval.“ Přemýšlím nahlas. Pan Klapka má čas. Jako nikdo dnes. Lidé, co vydávají trojjazyčné Kytice, musejí mít spoustu času. Můj argument je podpořen další vynechanou slokou. Ve slovenštině zní:
„Těraz sa s pánom kráĺom teš,
potěšuj sa s ním, koĺko chceš!
Objímaj jeho svieže telo,
hĺaď na to jeho jasné čelo,
priadka překrásná!
To je vyslovená prasárnička. Překladatel velkého Maa přece něco takového nemohl vzít do úst! Pan Klapka párkrát mrkne. A zase nic. Nechává si své tajemství pro sebe. „Asi se to při překladu nějak ztratilo. Nebo to pan Asejev prostě vynechal, nevěděl verš, nebo se mu to nelíbilo, nebo se přehlédl,“ řekne nakonec neurčitě. Zdá se mi, že ho nějaká historicko-politizující investigace nezajímá.
Jsem zklamaná. Žádná konspirace, žádné tajné poselství, ale jen nějaká roztěkanost umělcova. Neznám moc trojjazyčných knih, v nichž jedním z jazyků byla by čeština. Ale jsou. Neskutečně krásné trojjazyčné vydání Neslušných snů Arnošta Lustiga v češtině, angličtině (Indecent Dreams) a hebrejštině (Chalomot megunim) mám doma vedle obrovského slovníko česko-persko-paštů. Jeho vydání bylo více než záslužné a mně ta kniha mnohokrát pomohla.
Jenže když zkouším přecházet plynule při čtení těchto děl z jednoho jazyka do druhého, nějak to drhne. Ne, nejsou k bruslení mezi jednotlivými jazykovými verzemi určeny. S Kyticí to jde – panu Klapkovi jako po másle, mně o něco hůř. Slova česká, ruská i slovenská plynou jako namaštěná husím sádlem. Pan Klapka je novodobý obrozenec.
Věnoval trojjazyčnou „Kytici“ panu Jiřímu Suchému. Navzdory politikům, módě, spěchu, současným trendům, blbým zprávám o stavu věcí dnešních a zkorumpovanému svědomí pan Klapka cítí, které duše k sobě patří.
