Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

PROCHÁZKOVÁ: Jak mě Havel chránil před Putinem

Afghánistán

  10:21
Připadá mi to snad i trochu nepatřičné psát o panu prezidentu Havlovi, když se k jeho osobě vyjadřují povolanější. Jenže on můj život ovlivnil možná ještě víc než většiny českých občanů. Prostě mé někdy nejisté kroky trvale jaksi z dálky doprovázel, a když bylo párkrát ouvej, zasáhl. A někdy ani nevěděl, že zasahuje. To už je asi taková vyšší forma ochrany.

Exprezident Václav Havel zemřel v neděli 18. 12. ve věku 75 let. Na Pražském hradě byla vyvěšena černá vlajka a lidé přinášeli k jeho vystavenému portrétu květiny. foto: Lidové noviny

Především mne vyznamenal. Byli jsme tehdy s kolegou Jaromírem Štětinou v Africe, myslím, že jsme se plácali kdesi v Súdánu. Jezdili jsme si léčit tělo i duši do keňské metropole Nairobi, kde Štětina pronajal byt hned nad místním (levným a hlučným) nevěstincem. Prý to byl nejlevnější kvartýr v bezpečné části města. No, budiž. Podstatné je něco jiného. V tom bytě byl telefon a ten jednoho dne zazvonil. Volali nám z prezidentské kanceláře od pana Havla. Zda prý jsme ochotni přijmout státní vyznamenání.  A abych se na cestě z Nairobi do Moskvy zastavila na Hradě.

Koupila jsem si ty nejslušnější žabky v Keni a cestou do Ruska jsem se nechala od pana prezidenta pochválit a instruovat, že si v říjnu mám přijet nechat připnout ten metál na hruď. V žabkách raději ne.

Medaile Za zásluhy o Českou republiku III. stupně je moje nejcennější vyznamenání.  Předána z rukou Václava Havla mi otevřela mnohé dveře. Doma i v zahraničí. I když některé země vůči mé medaili a tomu, co vyzařovala, zůstávaly imunní. Zanedlouho poté, co mi ji pan prezident Havel vlastnoručně přišpendlil na moje nejparádnější šaty, mne vyhostili z Ruska. A zase mi zavolali z Hradu. „Přemýšlel jsem, co pro vás mohu udělat,“ řekl mi tehdy pan prezident a nalil panáka. „Napíšu dopis Putinovi,“ pronesl po chvíli. A napsal.

Proti všem diplomatickým pravidlům i protokolům, ke zděšení ministerstva zahraničí  i českého velvyslanectví v Moskvě, se prostě lidsky dotázal svého nafoukaného protějšku, proč vyhodil novinářku – nositelku státního vyznamenání, co jí ho sám udělil. Protějšek mu, jak se dalo čekat, neodpověděl, jen kdosi z velvyslanectví zavolal do prezidentské kanceláře, že ruská strana by si přála, aby Procházková již nebyla bilaterálním problémem visícím mezi oběma zeměmi.

Putin Havla nesnášel víc, než si Havel dokázal představit. Tuto neděli od rána nejspíš přemýšlel, co říct, aby to neznělo jako urážka a pohrdání, a zároveň to vyjádřilo jeho odpor k lidem typu Havla. Však to jsou naprosté protipóly – jeden s chutí pil občas alkohol a dlouho kouřil, druhý propaguje zdravý způsob života a vystavuje na obdiv své svalstvo. Jeden hovořil v odbočkách a s pomlkami, používal složitá přirovnání, novotvary a jemné vtipné narážky. Druhý má proslovy plné nabubřelé sebechvály a vulgarismů, pomlky chápe jako projev slabosti a nejistoty, takže hovoří rázně, polovojensky gestikuluje a ve chvílích zvýšeného napětí mu tuhnou svaly ve tváři tak, že vypadá jako svoje vosková maska. Havel se zase někdy podobal své karikatuře, které se ale upřímně a rád smál. Je jasné, že vyjadřovat  soustrast  Putinovi dělalo problém a do chvíle, než jsem tohle pojednání dopsala, se nedokázal vymáčknout.

Když ruský neodpověděl českému prezidentovi, odjela jsem do Afghánistánu. Viděli jsme se s panem Havlem až zase za pár let. V lednu 2005 mne požádal, pro mne zcela nečekaně, abych jela jako jeho doprovod na inauguraci ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka do Kyjeva. Juščenko si také vybojoval své místo v historii v revoluci, a myslím, že byl Havlovi dost sympatický. Byla jsem nadšená. Nikdy jsem nedoprovázela žádného prezidenta a nevěděla jsem, co to obnáší. Vzala jsem si pár EUR a snažila se důstojně obléci. Bylo to úžasné. Seznámila jsem se s řadou světových politiků a úspěšně uhlídala, aby neměl náš pan prezident nevhodně shrnuté nohavice nebo tak něco. Zapomněl doma brýle. Řekl mi to už v letadle. Doběhla jsem mu je koupit do jednoho z kyjevských hotelů v sousedství paláce. Stály tolik, že na kartu jsem si pak už nemohla pořídit ani pirožek. Poděkoval, na cenu se nezeptal a pak je po celou dobu při programu v ulicích měl na nose. Nevypadal jako neohrožený bojovník za svobodu a vlastně ani nevím, zda si ho takto představovali čečenští rebelové, kteří na rozdíl od něj stříleli po ruských vojácích a vyhazovali jejich tanky do vzduchu. Obdivovali ho ale převelice. Když hned na počátku války v Čečensku v roce 1994 odsoudil ruské bombardování Grozného jako úplně první státník světa, měla jsem tuhle válku vyhranou. Všechny čečenské dveře se mi pak otvíraly s nebývalou ochotou a američtí kolegové mi začali Havla strašně závidět. Díky němu si přestali Prahu plést s Vídní a mně se neptali, zda je u nás teplé moře. I v Afghánistánu se vyplatilo vyzbrojit se jménem Havel, když šel člověk mezi zbojníky. Slavný vojevůdce Ahmad Šáh Masúd, kterého jsme se Štětinou nedlouho před smrti ulovili, se nás ptal na dva české muže, jejichž jména mu utkvěla i v té afghánské vřavě v paměti: Alexandra Dubčerka a Václava Havla. I negramotní polní velitelé v kavkazských či asijských horách věděli, že máme slušné zbraně, boty a nějakého pana prezidenta Havla, který – jak mi ho jednou charakterizoval slavný čečenský zbojník Aslanbek Abdulhadžijev -  ví, co je svoboda. Bylo to pro tyhle lidi, co za svobodu nebo to, co si pod ní představovali, chtěli i položit život, strašně důležité, že někde daleko žil člověk, kterému se jeho boj vydařil. Bylo to inspirující a povzbuzující. Nejednou mi Havel pomohli právě v zákopech. Vojáci i partyzáni se ke mně chovali slušněji, neunesli mne či nezastřelili i proto, že jsem ze země, které si pod velením svého „polního velitele“ už svou nezávislost vybojovala.

Zase uběhlo pár let. A viděli jsme se naposledy. Dělala jsem s panem prezidentem rozhovor. Můj afghánský chovanec, kterého mám v Čechách na studiích, mne poprosil, zda by mohl jít se mnou. Říkali si o Havlovi ve škole. Vzala jsem ho čistě oblečeného a s nadějí, že neudělá žádnou ostudu. Neudělal a požádal pana prezidenta, zda by se s ním mohl vyfotit. Doma si dal pak snímek hned vedle svého největšího idolu, bojovníka za svobodu Afghánistánu, lva z Pandžšíru. Ahmad Šáha Masúda. Včera jsem k té výstavce se smutkem v duši přidala moji medaili Za zásluhy.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...