Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

PROCHÁZKOVÁ: Medaile, řády a metály. Patří nám?

Vladimír Putin

  18:04
Byla to opravdu zvláštní diskuse a chvíle zaváněla velkým trapasem. Hlavními hrdiny, o které se vedl spor, byli žurnalisté a celá ta věc se týkala novinářského stavu. Novinářské cti. Hrdosti. Statečnosti a oddanosti zásadám. Nicméně k věci, která mne tak důrazně donutila zamyslet se nad svou a vůbec naší českou novinářskou sebrankou. A jejími mravními kvalitami. I nad svými metály.

Anna Politkovská na snímku z roku 2004 foto: ČTK

Minulý týden byly v Moskvě několika novinářům uděleny státní ceny. Jde o akci ruské vlády vedené Vladimirem Putinem, který ceremoniálu osobně dodával na vážnosti. Dosti nečekaně letos získal medaili jako důkaz toho, že si stát váží jeho služeb, i novinář řadící se do kategorie opozičních. Michail Beketov, šéfredaktor donedávna bezvýznamného listu „Chimkinskaja pravda“

Od roku 2008 ovšem novin, které se staly známější než leckteré federální tiskoviny. Beketov bojoval za záchranu Chimkinského lesa, který měl padnout za oběť nové, široké a moderní dálnici spojující Moskvu a Petrohrad. Pravda, jeho boj byl veden především na místní, chimkinské úrovni, ale protože se za stavbu dálnice postavil tvrdě i Kreml a vláda, stal se Beketov opozičním aktivistou federálního významu. Před třemi lety ho neznámí muži přepadli, zmlátili tak, že to sotva přežil. Stal se invalidou celoruského významu, který si teď za peníze patřící k vládnímu řádu může koupit nový invalidní vozíček.

Komentátorka slavné opoziční „Novoj gazety“ Irina Petrovskaja nemá tak pohnutý osud. Zato je z novin, které musí ležet v žaludku mnohým ruským mocipánům. Ve stejném listu pracovala asi nejslavnější kritička Putinova režimu Anička Politovskaja, zastřelená před svým domem zrovinka v den narozenin premiéra. Jéje, co ta o ministrech, generálech, prezidentech i premiérech, policistech, důstojnících i obyčejných grázlech napsala! Irina Petrovskaja není v tak vášnivém sporu s mocí, ale je to svobodomyslná a angažovaná žena. Čert ví proč některé svobodné a angažované ženy se v Rusku střílejí, jiné se rozhodne vláda odměnit. A ještě ji návdavkem vyplatit milion rublů.

V minulých letech na seznamu nikdy žádní kritici ruského vedení nebyli. I když je žurnalistické organizace nenavrhovaly, neprošli vládním sítem. „Jó, ještě budeme cpát miliony do hub těm, co si je na nás otevírají…“ říkali si ti nahoře. Letos jsou ale na dohled prezidentské volby. A nedávno spousty lidí vyšly do ulic, aby řekli, že si je představují po svém. Popularita opozice a novinářů, kteří se o ní nebojí pravdivě psát, roste. A nakonec, i plebs má volební hlas.

Diskuse, která se kolem udílení řádů rozbujela v ruských médiích, nemá obdoby. Zapojili se do ní nejen novináři se svými šroubovaně složitými analýzami motivů, ale i čtenáři, kteří se vyjadřovali jednodušeji i přesněji. Došli k tomuto: prý má žurnalista, jehož hlavním bohatstvím je nezávislost, několik možností, když se mu stane to, že ho chce nějaký vysoký politik vyznamenat. Buď si pro medaili jít a držet zobák, krok i ostatní svěrače. Nebo ji s gustem odmítnout s tím, že takový řád z rukou člověka, kterého mám ze své pozice vlastně sledovat, napomínat, kontrolovat a popřípadě kritizovat, je úplně stejný počin jako mnohamilionový úplatek.

Mohu také poslat pro vyznamenání nějakého pověřence a případnou finanční odměnu věnovat nemocným dětem nebo hladovějícím Afričanům. Nakonec je možné se i nějak vymluvit, ale dát taktně najevo, že náhradní termín není žádoucí. Prostě že čas na tohle divadlo mít nebudu nikdy.

Když se mne v roce 2000 tehdejší pan prezident Václav Havel ptal, zda přijmu z jeho rukou medaili Za zásluhy, ani mne nenapadlo zavrtět hlavou. Nešlo mi ani tak o ocenění zásluh, ale o to, že ji dostanu právě od něj. A že na to celý život budu neskonale pyšná. Tak trochu mi radost zkazili pochybovači z řad mých kolegů, kteří správně upozornili na to, že novináři by se politiky neměli nechat uplácet. Ono je pak strašně těžké, máte-li tedy špetku slušnosti v žurnalistické duši, takového politika veřejně peskovat. Havel ale nebyl moje novinářské téma, a tak jsem si tehdy od něj ten metál nechala na hruď připnout.

Dlouho jsem přemítala, zda to bylo správné. Či zda bylo správné se nechat vyznamenat od bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové. A to si jejich osobních vlastností nesmírně cením. Nebo od ministra zahraničí Cyrila Svobody, kterému jsem ale alespoň při tom ceremoniálu řekla od plic, co mne nejvíc štvalo. Možná jsem si ale pro tenhle metál neměla vůbec chodit.

Obdivuji nesmírně Irenu Stěfanovnu Lesněvskou. Úžasná žena. Novinářka, vydavatelka, zakladatelka jednoho ze svobodných televizních kanálů. Když to dál nešlo s televizí, začala vydávat „The New Times“, velmi neohrožený ruský časopis. Ve svých dvaasedmdesáti je to jedna z největších osobností ruské psané, televizní i filmové žurnalistiky. A kromě jiného je držitelkou nejvyššího francouzského vyznamenání Řádu čestné legie. Vzala si ho s klidem. Tahle nekompromisní žena, neúplatná už jen proto, že má peněz mnohem víc než běžný smrtelník, majitelka tvrdého charakteru a skutečně rytířského smyslu pro čest. Když ji zvali do Kremlu, aby si převzala medaili „Za zásluhy o vlast“, odmítla. Přišla o přídavek k důchodu, který v současnosti dosahuje výše 5 tisíc rublů. Vypůjčila jsem si její argument, snad i pro klid vlastního svědomí: „Přijetí vyznamenání od vedoucích představitelů státu je vyslovením souhlasu s tím, co činí.“