Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

PROCHÁZKOVÁ: Moje ruské vánoce

Afghánistán

  10:34
Byl to zvláštní Štědrý den, ale nemohla jsem si pomoci. Zatímco dítě chtělo pohádky, já jsem od rána zírala na ruské kanály a čekala, kolik lidí přijde demonstrovat proti panu premiérovi Putinovi na prospekt Sacharova.
Adventní věnec - ilustrační foto.

Adventní věnec - ilustrační foto. foto: Shutterstock

Televizi mi sice částečně zastínil obří smrk, který pořídil můj afghánský manžel neznalý tradic typické české skromnosti, ale přesto jsem to podstatné viděla. Pro úspěch tohoto historického protestu, který sice nic nezmění, ale fakt, že se konal, má sám o sobě nárok na zápis do kronik, byl Štědrý den podstatný. Tedy hlavně to, že ho v Rusku jaksi neslaví.

Kdyby se taťkové mučili se stahováním kapra a maminky šílely mezi kuchyní a komorou, kde mají poschovávané ještě nezabalené dárky, nikdo by na žádnou demonstraci jít ani nemohl.
Po deset let, které jsem prožila v Rusku, jsem si říkala, jak je prima být cizincem v zemi s drobet jiným kalendářem a zvyky. Dává vám to možnost oslavit si nejprve svátky své, národní, byť ochuzené o společenství stejně upřímně slavících krajanů, ale když si seženete chvojí a stromek a zapějete pár českých koled, iluze může být dokonalá. V případě Ruska vás vzápětí čekají svátky "jejich“.

Nejdříve novoroční, a po pádu komunismu obnovené pravoslavné vánoce. Novoroční jsou bujaré a o něco méně rodinné, zato doprovázené několikadenním volnem, Dědou Mrázem, dárky, kaviárem a "sovětským igristým“. S návratem církve do života Rusů se začalo slavit i opravdové "Rožděstvo“, tedy svátek narození Jéžiše, ovšem posunutý o pár dnů v důsledku rozdílu v používaných kalendářích. ¨

Světský, gregoriánský, je totiž přesnější, než ten, kterým se řídí pravoslavná církev. Juliánský kalendář miluju, neboť mi umožňoval slavit od našeho Štědrého dne až do 15. ledna pořád něco. Pravoslavné "Rožděstvo“ totiž připadlo na 7. ledna, kdy teprve má z Čukotky na saních přijet Děda Mráz (jeho souvislost s naším Jéžíškem mi vždy unikala). Jenže pro nevěřící přijel raději už 31. prosince, takže kdo chtěl, jako třeba já, mohl si Děda fakt užít hnedle celý týden. Vozí hromady dárků a při jejich rozdávání mu pomáhá Sněhurka.

Pravda, v posledních letech, co se na ruské scéně objevily davy zbohatlíků, oligarchů a mafiánů se zlatými řetězy na tlustých krcích, Sněhurky se objednávají i do dospěláckých společností, už bez Dědů Mrázů, zato oděné hodně spoře. Podle ruské tradice se jí se kachna či husa na jablkách a pije se.. vše co teče. To všechno se může zopakovat na tzv. Starý nový rok. Jen se člověk vzpamatuje, už je tu. Přesněji, 14. ledna. Že se nikdo v Rusku nepředřel ještě další tři týdny, je jasné. Prostě konec prosince a následující leden se dalo do redakce opakovaně a popravdě psát, že na politické scéně se nic neděje.

V Afghánistánu to bylo ještě o něco náročnější. Vánoční stromeček jsem za šest let pobytu měla ozdobený jen jednou, když mi můj muž ještě nadbíhal a věřil, že právě já jsem ta pravá cesta do Evropy. Snažil se upoutat mé srdce například i tím, že proti všem předpisům uřízl u hotelu Intercontinental jeden z mála stromů v metropoli Kábulu a jeden z několika jehličnanů v celém Afghánistánu, abych si na něj mohla navěsit nejrůznější umělohmotné výrobky "made in China“ simulující ozdoby. Tady v Čechách se posléze zapojil tak aktivně, že ho někdy musím krotit.

Demonstrace proti Putinovi v Moskvě.

V té lásce k tradicím je ale cosi orientálně vášnivého, co se k českým, umírněným vánocům jaksi nehodí.  Sice máme v oknech namísto voňavého jehličí zcela neuvěřitelně nevkusné oranžovo –zeleno- zlato stříbrné chuchvalce, snad napodobeniny okvětních lístků trčící z plastikové oválné vázičky s orientálními motivy vyvedenými ve zlatě. Prý že jsou tyhle úžasné tropické rostliny krásným symbolem multikulturních vánoc. Je jasné, že krása nepatří mezi univerzální hodnotové kategorie, které by naše kultury zrovna nějak zvlášť spojovaly. Novoroční svátky v březnu jsme v Afghánistánu slavili piknikem, tady šašlikem. Oslavujeme vášnivě i konec ramadánu, pro jistotu i jeho začátek, zavedli jsme narozeniny, které afghánská část mé rodiny nikdy neslavila, neboť datum vlastního narození buď zapomněli, nebo jim zůstalo rodiči navždy utajeno. Tak jsme si ty památkové dny prostě vylosovali, nebo, jako můj muž, si je určili podle vlastního uvážení.

Letošní vánoce byly opravdu zvláštní už jen proto, že jsme se všichni sešli v Čechách. Jedli jsme kapra, dali jsme si dárky a dítě se chtělo dívat na pohádky. Jenže byly ty demonstrace v Rusku, které jsem potřebovala vidět v přímém přenosu. Na druhé televizi zase manžel sledoval nekonečný seriál iránské televize o lásce a nenávisti. Třetí přístroj nemáme. Když se v Moskvě shromáždilo na náš Štědrý den 100 tisíc lidí a kdosi z řečníků zakřičel: "Je nás tady dost, abychom obsadili Kreml… teď ale ještě ne. Až příště…,“ v klidu jsem to přepnula na pohádky. Až do konce ledna v Rusku žádná revoluce nebude.