Důvodem všeho byla první stránka v předposledním Reflexu, trafika v našem střediskovém městečku Pečky, náš známý Róm Kamil a můj afghánský muž, co teď slouží českému státu a afghánskému lidu na vojenské misi v Afghánistánu.
Žena je totéž co pes, stálo na titulní stránce váženého Reflexu. Z obálky na mne koukají dvě zoufalé oči, jinak celá hlava zakutaná v černém. Muslimka jak poleno. Za ruku jsem držela svého téměř čtyřletého syna, přičmoudlého po tatínkovi, s očima temnějšíma, než ostravské uhlí. Pan trafikant se nejdříve soucitně podíval na něj, pak na mne. "Nechte to být", řekl a dal mi časopis zadarmo. To jsem se ještě z jeho gesta radovala.
U zastávky autobusu jsme potkali kamaráda Kamila. Člena početné pečecké romské komunity. Umí číst a psát a na známosti s novinářkou si zakládá. Byl jediný, kdo se mne onehdá na nádraží odvážil zeptat, zda jsem to cikánské dítě adoptovala, nebo jsem se spustila s "našincem". "Spustila jsem se s Afgháncem," řekla jsem mu tehdy a oba jsme se tomu asi deset minut chechtali. Od té doby je moje auto a moje kapsy při procházkách po Pečkách věcí nedotknutelnou. Syna půjčuji známým, když se též chtějí bez obav projít pečeckými ulicemi.
Tentokrát se Kamil mračil. "To jsou ale hajzli," řekl a pokynul hlavou směrem k mé kapse, z níž čouhala ta zahalená tvář na Reflexu. Pohladil klučíka po hlavě a v tom gestu bylo tolik cikánského soucitu, až mne zamrazilo.
Doma jsem si ten výplod zoufalství Češky, která se špatně vdala, a je jedno zda za muslima či pravoslavného, přečetla. Nebožačka. Každé z nás se to muže stát, že si vezme holt idiota, násilníka, magora a totálního egoistu. Ale proč ze své zkušennosti dělá jev obecný? Navíc se milé děvče mýlíš, stejně, jako ses mýlila, když ses vdávala. Islám žádnou hudbu nezakazuje. To tvuj pomatený muž ji ti odepíral. Nikdy v životě jsem neviděla tak zmalované ženy, jako Afghánky pod burkou. Moje švagrová Afghánka Anahita, a to za manžela také nemá zrovna beránka, si objednává hory šminek a barev na vlasy a už jí asi začnu kupovat nějaké podřadnější značky. Leze to do peněz to muslimské fintění.
No, nechci tady ztrácet čas a místo na polemizování s něčím, co se té ženě bezpochyby stalo a co je opravdu velká tragédie. Spíš bych tak nějak chtěla vzkázat kolegům z Reflexu, že znám případy, kdy se novináři zasadili o vznik krvavého konfliktu. Že nás ve škole, i když za komoušů, ale to nevadí, učili, že novinář má také nějakou zodpovědnost. A že vytržená pravda z kontextu je ještě větší lež, než nějaký na první pohled zjevný výmysl. A v neposlední řadě, že lézt do zadku společenské objednávce je pod úroveň nebulvárního časopisu. Společnost si žádá: šijte do muslimů, ukažte, jak týrají ženy a jak to je debilní náboženství. Tak já vám říkám, je to náboženství jako každé jiné, a muži, jež ho vyznávají, jakbysmet. I křesťan může být pěkný pes, pak je na ženě, aby se snažila být alespoň jeho vodítkem, když ne pánem.
Jo, můj choť je taky pěkně obtížný a často nesnesitelný týpek. Nemyje nádobí a sviní po celém bytě slunečnicová semínka – národní to zákusek Asiatů. Fintí se před zrcadlem, neboť orientální muži na sebe velmi dbají. Neustále si popiskuje naprosto mému uchu nelahodící afghánské melodie, čímž mne přivádí k šílenství. Má spoustu špatných vlastností, stejně jako většina mužů. A já se je snažím mírnit. Jako většina rozumných žen.
