„Do toho auta si nikdy nesednu,“ řekl sedmiletý Rustam, zásadový rebel. Jenže bojkot novému vozu vyhlásili i mnohem umírněnější synové bratrance. Má jich sedm. Dcer pět. Dvě ještě nemluví, ale ty zbývající se přidaly ke svým bratrům. Bratranec se díval zoufale z jedné tváře na druhou. Hledal podporu. Tak se snažil. Doufal, že rodinu nadchne, rozveselí, že z vozu bude mít takovou radost, jako kdyby jí přivezl nejméně valník melounů. Jenže to auto, s parádními poklicemi a mírně uhnilým výfukem (dokonale zamaskováno) mělo v poznávací značce přítomnu číslici 39. „Siono“, jak to zní v perštině.
Bratranec (slíbila jsem svatosvatě, že ho nebudu jmenovat, té ostudy už je prý až dost) vyrazil na první projížďku sám. Hrdě a neohroženě. Usedl za volant a nastartoval. Zbytek rodiny ho pozoroval mlčky, teď už bez úšklebků a posměšků. Spíš s obavami. Matka stěží zadržovala slzy a otec měl zaťaté pěsti. Jako kdyby syna posílali do války. Ono to tak trochu bylo.
Stalo se tak v den, kdy v Kandaháru shořel trh se sušeným ovocem a plameny prý spolykaly zboží za 60 miliónů afghání. Lidé v Kábulu včetně rodiny našeho bratrance se o této události vůbec nedozvěděli. Informační kanály v zemi fungují stále omezeně, i proto, že elektřina stále není všude, kde by jí potřebovali. Ve stejný den bylo ve východoafghánském městě Chóstu nalezeno ženské tělo bez hlavy a zároveň vládní síly oznámily, že za posledních 24 hodin zlikvidovaly 7 a zajaly 11 rebelů. Asi talibů. Ale čert ví. Vlastně to je jedno. Polovina Kábulu netušila nic ani o bezhlavé ženě, ani o úspěších afghánské armády a policie. Zato nebylo v hlavním městě nikoho, kdo by nevěděl, že se objevil v ulicích další „murdagau“.
Fenomén čísla 39 se zrodil v Afghánistánu už před několika lety. Zprvu to vypadalo, že jde o nějaký momentální dětinský vrtoch. Pak se ale ukázalo, že problém si zaslouží odborný dohled. Dnes už není jasné, kdo si tehdy vymyslel či nevymyslel, že jistý murdagau, neboli pasák (nikoliv ovcí či koz, ale žen, popřípadě mladých chlapců, v určitých afghánských kruzích tak oblíbených) měl v západoafghánském Herátu číslo domu 39 a jeho telefon také začínal stejným dvojčíslím. Za chvíli mu už nikdo neřekl jinak než „pan 39“. Nechvalná pověst čísla se začala šířit rychlostí světla. V Afghánistánu, kde se zákony a prezidentské výnosy často nepodaří do některých oblastí dostat vůbec, se tahle původně hra, dnes spíš už boj, rozletěla jako kulový blesk. Není dnes jediného obyvatele země, který by se při vyslovení „třicet devět“ nezačal smát. Smích ale není to, co devětatřicítku provází a co její nešťastné majitele nejvíce sužuje.
Bratranec se vrátil z první projížďky záhy. Měl rozbité zadní okno, na přední kapotě připláclý kus ovčího hnoje, na levých dveřích stopy po kamenech. Vystoupil s hlavou vztyčenou, zašel do domu a až do večera s nikým nepromluvil. Dokonce se nedotkl ani oblíbeného slavnostního jídla „kabulí“ (vynikající rýže s hrozinkami a proužky mrkve a s kozím masem), které mu matka rychle připravila na spravení nálady. Až večer vyšel ven a velkým šroubovákem, kladivem a majzlíkem vyrval poznávací značku ze sevření držáku. Pokud by použil místo vzteku důvtip, značku by vyjmul elegantně bez škod za pár vteřin. Potřeboval si ale vylít vztek. Povedlo se. Značka byla značně zdeformovaná. Devětatřicítka na něj ale vyzývavě zírala z plechu dál.
Následující den bratranec odešel na dopravní inspektorát, zaplatil 100 dolarů a bez čekání získal nové číslo, které neobsahovala žádnou potupnou kombinaci. Aby se neřešilo, kde je značka stará, zaplatil ještě úplatek. Slevu, kterou získal při koupi auta, tak pomalu rozpouštěl při snaze věci napravit.
Automobil, který se v Kábulu prodává prakticky vždy se značkou (nová auta na trhu vlastně nenajdete), můžete získat výjimečně levně, pokud je na značce číslice „39“. Rozdíl není zanedbatelný. Takový vůz mající na sobě trapné stigma je až o 300 nebo i 500 dolarů levnější! V budově, kde se vydávají nové značky, si zájemci o ně pečlivě hlídají, kdy má na řadu přijít nějaká s třicet devítkou. V tu fronty před kancelářemi zcela zmizí, barák je úplně prázdný a úředníci nakonec podlehnou všelidovému odporu a takovou značku vyřadí. Telefonní čísla s takovými ciframi jsou prokletím. Každý, kdo vám zavolá, začne hovor smíchem. „Nebydlí u vás nějaký „murdagau“? ptají se místo pozdravu a pak už nejsou schopni pronést ani slovo. Automobily s takovou značkou se stávají cílem útoků band výrostků, kteří kameny dokáží karosérii pěkně „zkrášlit“. Dokonce i politici se zapojili do celonárodní hry – během poslední Loja Džirgy (celoafghánské zasedání nejváženějších osobností, poslanců, stařešinů i duchovních autorit) se strhl skandál kolem komise číslo 39. Nikdo nechtěl být jejím členem. Nakonec musela být zrušena a číslo přeskočeno. I když věk není v Afghánistánu zdaleka tak důležitým ukazatelem jako u nás v Evropě, občas na něj řeč přijde. Je-li někomu 39 let, raději zalže, nebo lišácky pronese: „za rok mi bude 40“. Volá-li Afghánec do Itálie, jejíž předvolba je „39“, hovor začne zpravidla se smíchem dobrou náladou. „Co dělá Berlusconi,“ ptají se obyvatelé Kábulu svých příbuzných v Itálii. „A co bunga bunga,“ prolamují se v záchvatech veselí v kolenou a spojitost italského expremiéra s numerem 39 je pro ně důkazem, že jde opravdu o nějaký symbol seslaný shůry. Že to zkrátka funguje.
Být pasákem je v Afghánistánu dramatická ostuda. Větší, než být v řadách nezákonné ozbrojené skupiny a loupit, vyhazovat školky do povětří či týrat ženy za údajné nevěry. Má to ale i svou světlejší stránku. Především lze číslice „39“ využít jako reklamy. Pokud někdo opravdu v Afghánistánu se sexem chce obchodovat, což není zrovna legální, leč výnosy jsou fantastické, může nenápadně inzerovat své služby třeba jen pomocí automobilové značky či telefonního čísla. Kromě toho začali devětatřicítky využívat i obchodníci s automobily. Koupí levně auta se značkami obsahujícími ostudné dvojčíslí, pak za úplatek značky vymění (hromadná výměna se vyplatí – za jeden bakšiš získáte hned deset značek) a prodají se ziskem. Devětatřicítka je pro mne dalším důkazem, že duši Afghánce se prostě nemám ani snažit pochopit. Zbývá mi jen se smířit s tím, že v zemi, kde na jednom konci nevědí nic o tom, co se děje na konci protilehlém, kde většina obyvatel nikdy nedokáže dorazit do metropole, kde číst a psát neumí kolem 70 procent lidí, funguje dokonale vlastní komunikační kanál, ale i vlastní morálka a etika. Možná, že by fenoménu třicet devítky mělo nějak šikovně využít i NATO. Být podezřelý z pasáctví je pro taliba horší než smrt.
P.S.: Bratranec je zase bez auta. Vyměnil ho za kolo. Nové číslo začínalo trojkou a končilo… devítkou.
