Zoufale jsem chtěla smrt našeho čtyřnohého člena rodiny ve světle lidské tragédie, při které navíc zahynula spousta dětí, bagatelizovat. Připadalo mi neslušné ronit slzy za pouhé zvíře ve chvíli, kdy si zoufalí rodiče, kteří přežili své děti, rvali vlasy z hlavy a vyčítali si ten blbý nápad vzít potomky na výlet po Volze v děravé kocábce s porouchaným motorem a šesti křížky v rodokmenu.
Náš Radan měl co do věku s lodí nesrovnatelně lepší vyhlídky na přežití, přesto ho zákeřná, úplně lidská nemoc skolila v nedožitých šesti letech. Když mu doktor dával milosrdnou injekci, vzpomněla jsem si na svou milovanou babičku. Zemřela v roce 1997 a bylo jí přes sedmdesát (dnes žádný extra věk!). Pobíhala jsem tehdy po válečných frontách.
V Čečensku jsem natáčela sklepy plné vyděšených matek, které pod sebou schovávaly své děti, kdyby náhodou strop to ruské kobercové bombardování nevydržel. V nemocnicích jsem zpovídala doktory, kteří byli vděčni za každou amputaci, neboť to znamenalo alespoň naději na přežití. Že má babička podlehla nemoci podobné, jako o mnoho let později náš pes, na českém špitálním lůžku mi přišlo ve srovnání s koncentrovaným utrpením čečenských dětí zcela v řádu věcí.
Ano, je to tak. Po několika válkách, revolucích a povstáních jsem si rozdělila smrti na řádné a neřádné, či mimořádné. Většina těch, které mi sebraly mé blízké, patří do kategorie řádných. Naštěstí. I skon našeho vlčáka zavinila jen námi poblázněná příroda, a nikoliv nějaký tupý krvežíznivý generál nebo lempl, který pro bankovky před očima nevidí ani díru v lodním trupu. Zcela neřádné jsou násilné smrti dětí, na kterých se podílí dospělí. Je těch neřádných dětských smrtí v Rusku nějak příliš, na můj mateřsky vytříbený vkus. V Beslanu školáky postřílely a upálily ruské speciální jednotky spolu s čečenskými teroristy, na Dubrovce děti udusily tajné služby, po Černobylu jejich štítné žlázy ničila radiace vypuštěná do ovzduší člověkem – lemplem a komunistickým vedením země.
Ta poslední katastrofa, ztroskotání lodi "Bulgarija" , je symbolická. Ne náhodou ji pár ruských novinářů nazvalo "typicky ruskou". "Byla stejně opotřebovaná, jako celá infrastruktura našeho státu", napsal o lodi slavný publicista Alexandr Golc ve své stati "Rezavá kopie naší země". Ještě v něčem ale byla tahle nehoda pro Rusko typická. Zahynuly při ní skoro všechny děti, které se na kocábce plavily. O rozkládající se lodi už delší dobu kolovaly v internetových diskusích špatné reference.
Na první pohled bylo vidět, že to není udržované plavidlo, o které se s láskou stará svědomitý majitel. Cestující věděli, že nedostanou čisté povlečení, že jim nepoteče teplá voda, že většina toalet je mimo provoz. Někteří pochopili, že bydlí v "kajutách" narychlo přebudovaných z původně neútulného technického podpalubí. Přesto, že "Bulgarija" vypadala jako Titanik po srážce s ledovcem, nastoupili na ni i se svými ratolestmi. Zase za tragédií desítek děcek stojí dospělácká, tentokrát rodičovská, hamižnost a nezodpovědnost.
Říkal mi veterinář v psí nemocnici, že euthanasie je v případě našeho chlupatého přítele řešení jediné zodpovědné. Myslím, že jsem se k němu odhodlala také pod vlivem utonulých malých pasažérů "Bulgarije". Když jsem dopsala poslední článek o tom, jak děti vypadávaly tatínkům z rukou a mizely pod hladinou, vzala jsem čisté, bílé prostěradlo a naložila chroptící zvíře do auta. Pohladila jsem svého spícího čtyřletého syna po hlavě a v duchu se pochválila, že jsem ho neporodila v Afghánistánu, kam etnicky patří, či v Rusku, kam duší zase trochu patřím já.
