Upřímně řečeno, vypadá jako bratranec Usámy bin Ladina. Mně koupání povolili. Moje ve všech ohledech tvarohové tělo je nepohoršovalo. Však i oni byli tvarohoví. Ne, že bych svého muže nějak litovala, ale přece jen si mi to zdálo nespravedlivé.
On je extrémně čistotný, upravený až dezinfikovaný. Já jsem trošku šmudla. Rozhodně se nesprchuji každý den a v Kábulu, kde jsme v době, kdy si tam v rezidenci OSN bílá humanitární elita nechala místní osmahlou chátrou vykopat plavečák, jsem se nemyla skoro vůbec. Jak nemám koupelnu s tekoucí vodou na dosah, dělá mi hygiena problémy.
Pamatuji si ten pocit, který mne zachvátil, když mi kolega z nejmenované evropské země pošeptal, abych s sebou příště personál nebrala. Byl to velmi schopný humanitární pracovník, který za tučný plat dělal dobro v pracovní době. Že mám s tím personálem techtle mechtle mu nedošlo. Byl to pocit, o kterém jsem věděla, že ho opravdu už nechci zažít.
Pletený diamant
Nedávno jsem byla v Uherském Hradišti. U oběda (obyčejného, jak se na charitativní akce sluší) vedle mne seděl starší pán. Řekl, že pro mne něco má. Otevřela jsem první krabici, a v ní byla obinadla.
Ručně pletená, dokonale čistá, pružná, jedno očko jako druhé. "Ruční práce," řekl pán. "Sněhurka," dodal. "Jmenuji se Riedl Bohumír a už mnoho let mi senioři pletou pro indické nemocné leprou obinadla. Letos si to Indové začali konečně dělat sami. Rádi bychom to pletli pro jiné potřebné, třeba pro vaše Afghánce", prohlásil s natolik vášnivou intonací, že mne to v jeho věku přece jen udivilo.
Vzala jsem do ruky obinadlo, nevěřícně ho trochu odmotala, roztáhla a pozdvihla do výše očí. Žiju ve století plastových obalů, čipů, počítačových hackerů a předmětů na jedno použití z recyklovatelných materiálů.
Jakoby sem lidé, kteří ručně pletou obvazy, snad ani nepatřili. Venku svítilo sluníčko a strašně mrzlo. Podívala jsem se skrz ten sněhurkový pletený pásek proti slunci a paprsky se o ty otvůrky zlomily, jakoby to nebyl fáč, ale dokonale vybroušený diamant.
Falešná tombola
Před několika dny mne pozvaly bohaté ženy mezi sebe do svého elitního klubu. I bohatí muži tam byli. Nechali si vyprávět o mých hrdinských činech na válečných frontách, způsobně tleskali, smáli se drsným vtípkům, pili šampaňské, přikusovali jednohubky a na závěr mi – stejně jako ostatním třem přednášejícím - dali vánoční růži.
V předsálí jsme jim s kamarádkou Jájou zkoušely prodat tradefairové výrobky našich afghánských kámošek, které si tím přivydělávají na suchý brambor a pár zrnek rýže v neděli. "Výborná tržba," řekla mi pak hodná Jája.
"Přes 7 tisíc korun." (Průměrně tedy každý utratil u našeho benefičního stolečku asi stokorunu.) Akce končila jakousi tombolou. Pán, co sršel vtipem, nechal přítomné naházet do skleněné koule nádherné podnikatelské vizitky. A pak je se zavřenýma očima, fakt bez podvodů tahal.
Vyhrávaly se iPhony, i obyčejnější aparáty, a různé další přehodnotné ceny. Vyhrál skoro každý. Všichni jsme tleskali, jako že máme radost z výhry bližního, ale bylo v tom cosi falešného. Před očima mi vyvstala dlouhá cesta domů – bydlím za Prahou – a zbytečnost počínání, kterého jsem se ten večer dopustila.
U pumpy jsem smutně mrkla na mrznoucí vánoční růži a masochisticky si vzpomněla na bazén jen pro bílé v Kábulu. Strašně se mi zachtělo natáhnout to tu noc do Uherského Hradiště.
