Neděle 13. června 2021svátek má Antonín 19 °C polojasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PROCHÁZKOVÁ: Spolčení pozůstalých matek

Lidé protestují proti procesu s Chodorkovským | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lidé protestují proti procesu s Chodorkovským | foto: Reuters

„Vážená Natálie Nikolajevno. Doufám, že chápete, proč se k Vám dnes nemohu připojit.“ Tak ten dopis, co připomínal námět k americkému melodramatickému velkofilmu, začínal.

A pokračoval: „Váš syn byl velmi statečný… Sergej zemřel ve vězení smrtí mučedníka. Žádná slova nemohou vyjádřit, jak moc rozumím Vaší ztrátě.“ Za normálních okolností by tyhle věty zněly trošku jako kondolenční klišé. Ženě, která se pod nimi podepsala, věřím ale každé písmenko. Bezezbytku. Ona, i druhá dáma, které byl dopis adresován, patří totiž do velkého Společenství pozůstalých matek. V Ruské federaci tahle neformální, poměrně militantní a akční skupina, čítá na můj vkus příliš mnoho hlav.

16. listopadu uplynuly přesně dva roky od chvíle, kdy se Společenství rozšířilo o další matku. Ve vězení zemřel právník britského investičního fondu Hermitage Capital Management, Rus Sergej Magnitskij. Naposledy vydechl v Butyrske vazebni věznici v Moskvě. Oficiální tvrzení, že i přes své mládí byl nemocný, nemohoucí a vlastně nad hrobem ještě než na něj dosáhla ruka zákona, se drobet kříží s důkazy. Kříží se také se svědectvím a výsledky pátrání obránců lidských práv, kolegů Sergeje, jeho advokátů, renomovaných mezinárodních organizací a… jeho matky. Nezhroutila se, jak by se dalo čekat. Ostatně většina ruských, čečenských, osetinských a jiných matek se kupodivu nehroutí, když jejich potomka postihne tragická nehoda. Naopak. Ony se mobilizují.

Dopis paní Magnitské napsala paní Chodorkovská. Nemohla v den smutného výročí paní Magnitskou držet za ruku, protože jela do vězení navštívit svého syna. Je teprve čekatelkou na členství ve Společenství. „Můj syn se nachází za mřížemi už víc než osm let. V různých věznicích a koloniích. Každý den se bojím, že ho stihne stejný osud, jako Sergeje Magnitského,“ přiznala paní Chodorkovská. A ve svém dlouhém dopise vzpomenula řadu dalších dětí – dospělých i nezletilých, jejichž rodiče už doufat nemohou.

Matky pláčou a sdružují se. Vytvářejí šiky, nepříjemné, agresivní a vytrvalé jednotky, které útočí hlava nehlava na všechny, kdo by mohli být zodpovědní za nespravedlnosti páchané na jejich dětech. Přesně proto vznikla organizace „Hlas Beslanu“ reprezentující zoufalství rodičů dětí, které shořely v základní škole Beslanu kvůli teroristickému útoku Kavkazanů a zločinecké „záchranné“ operaci ruských jednotek. Dávno už funguje skupina „Soldátských matek“, kde jsou vedle sebe ty šťastnější maminky dezertérů a týraných, co základní vojenskou službu přežili, a ty, kterým už doručili zinkovou rakev s ostatky.

Všechny se snaží vypátrat, co se s jejich syny stalo. Stejně jako členky organizace Matky zemřelých důstojníků. Nebo příslušnice Asociace obětí teroristických činů. A že jich je. Příslušnic i obětí. Strach z nich jde oprávněně. Jsou to lidé, kteří už ztratili to nejcennější, takže klidně řeknou císařovi, že je nahatý, a ještě ho nakopou do zadku. Císaři a prezidenti, premiéři a prokurátoři mají proto ze Spolků pozůstalých matek větší hrůzu, než z odborů, voličů, jedovatých hadů a obránců lidských práv dohromady.

Paní Magnitská už ví, že jejího Sergeje drželi v cele 22 krát 2 metry spolu s dalšími devětašedesáti vězni. Že chodil na záchod, který představoval díru v podlaze a nebyl nijak oddělen – ani symbolicky – od zbytku cely a jejich obyvatel. Spal metr od místa, kde se vykonávala potřeba. Ví, že ho mohli zachránit, kdyby chtěli. Že mu bylo strašně zle, ale lékaři se chovali, jako kdyby simuloval. Že se zřejmě snažili, aby z vazby po několikaměsíčním pobytu už živý nevyšel. Oba muži, ten mrtvý i ten, co ještě mrtvý není, prohráli svůj souboj se státní mašinérií. Sergej definitivně, Michail zatím. Oba mají ještě jednu věc společnou – mohli to včas zabalit, nemíchat se do politiky a užívat si svých tučných účtů spolu s maminkami.

Chodorkovskij si klidně mohl koupit pár letenek do 1. třídy a opustit Rusko ještě před tím, než mu nasadili pouta. A Magnitskij? Tomu stačilo mlčet. Jenže on mlel a mlel a mlel, stále něco o 230 miliardách dolarů, které prý policisté, prokurátoři, vyšetřovatelé a další tahle státně-byrokratická pakáž, co má dávat pozor na nás občany, abychom se chovali slušně, ukradli.

Nedržel klapačku ani poté, co ho stejní lidé, kteří učinili rozpočtovou rozkrádačku století, zajali, obvinili, věznili a nakonec zoufalí z jeho vytrvalosti umordovali k smrti. Dnes ti samí zloději a jejich kamarádi smrt Magnitského vyšetřují. Spousta lidí se bojí. Bojí se promluvit, aby je nestihl stejný osud. Mamince Sergeje je to fuk. Tvrdí, že na vině je i premiér Putin a prezident Medveděv. Rodiče, co přežijí své děti, mají pro strach uděláno.

Petra Procházková

Autor

Petra Procházkováberkating@seznam.czČlánky

Zapomenutý Čech třikrát přelstil gestapo. Francouzi mu dali válečný kříž

Vratislav Štůla po druhé světové válce nastoupil do služeb OSN. Dvacet let... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Za války byl jedním z nejaktivnějších členů československého odboje ve Francii. Převáděl lidi přes hranici, z ilegality...

Nejsme Slované ani Germáni. Češi mají unikátní mix genetických profilů

Mnohé dávné pohanské zvyklosti přežívají dodnes, byť mají spíš kouzlo zábavného... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Čemu vlastně Slované věřili? Byli skutečně beránci? Či si libovali v krvavých rituálech a bojích jako Germáni? Čeho se...

Tisknu se k zemi. A rakety se blíží! Reportérka pod sprchou raket Hamasu

Izraelský protiraketový systém Iron Dome ničí rakety odpálené z Gazy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Ležím na trávníku, příjemně teplý večer. Byla by to pohoda, ale je to peklo, místo hvězd totiž počítám na nebi zásahy...