Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

PROCHÁZKOVÁ: Stigma na pravé tlapce mého psa

Názory

  7:00
Donese si ji až do hrobu. Pověst vraha, který si dovoluje na menší, slabší a bezbranné. A to bez ohledu na to, zdali skutečně zabíjel, či nikoliv. Můj pes. V naší nevelké obci, v jedné z mnoha Lhot ležících v rovině mezi městečkem Pečky a lázněmi Poděbrady, má pověst zkaženou, více než pošramocenou, vpravdě tu nejhorší, jakou může pes vůbec mít: rváč, zákeřný a nelítostný, k tomu ještě nečestný a zbabělý. Pravda, jde jen o psa. Jenže jak se ukázalo, není to tak.
Černý německý ovčák - ilustrační foto.

Černý německý ovčák - ilustrační foto. foto: Shutterstock

Musím popsat téměř hororový příběh chronologicky, tak jak se onoho nedávného dne odehrál. Pes je německý ovčák a má diskriminačně černou barvu, živý výraz, někdy až trochu agresivní, jak se na toto plemeno sluší a patří.

Agresivní ale není. Je to roční štěně, extrémně hravé, průměrně inteligentní, průměrně poslušné a průměrně hezké. To vše je velmi důležité, jinak bych s tím čtenáře nezdržovala. Je podobný mému manželovi, jak už psi svým majitelům podobní bývají, a nakonec i mému pětiletému synovi. Také proto jsme si ho vybrali.

ČTĚTE TAKÉ:

Chodíme s ním často na vycházky. Na rozdíl od řady spoluvesničanů. Cvičíme ho a učíme ho jezdit u kola i v kufru auta. Aby byl společenský, vychovaný a při své značné velikosti i stavu chrupu maximálně bezpečný. Onehdá jsem s ním prošla oblíbenou trasu, z domu kolem rybníka Močidla, kde jsem zamávala paní Bilenkové, usmívající se v okně, a po chvíli dorazila na místní hřiště, dětské a hned vedle fotbalové, a to obojí opatřeno hospodou s nejlepším pivem, jaké jsem kdy pila. Dobře vychlazeným, napěněným a s dostatkem bublinek.

Uvázala jsem psa u vzrostlé vrby, jak to činím pokaždé. Na kratičké vodítko, které mu dovoluje si pouze sednout a lehnout. Nic víc. Se synem jsem si zakopala do fotbalového míče, s maminkou a jejím manželem Václavem jsem popila nahořklého moku, přičemž jejich jezevčík s originálním jménem Brok nás popoháněl, neboť si chtěl pohrát se svým větším kámošem připoutaným k vrbě. Vše ve vzdálenosti asi 30 až 40 metrů od uvázaného zvířete.

Štěkalo, neboť si stejně jako Brok toužilo hrát, ale na hřiště mají psi vstup zakázán, jak kvůli bobkům, tak i bezpečnosti. Což ze všech majitelů venčících miláčky respektuji jen já.

Odebrali jsme se domů. Na cestě jsme potkali asi osmiletou holčičku, slzy na krajíčku. "Neviděli jste prosím mého pejska?“dotázala se nesměle, a před tím hezky vychovaně pozdravila.

"Byl takový ušatý?" pookřála má všímavá matka, bývalá učitelka s očima všude. "Ano ušatý," natahovala holčička. "Tak ten před chvílí běžel támhle k Ratenicům," řekla potěšena maminka, že její služby jsou žádané. "Jdi radši domů, on určitě přijde," vmísila jsem se do hovoru snaživě já, abych také byla něčím užitečná. Děvče pokývalo hlavičkou a smutně nás minulo.

Jak už to na vesnici bývá, po pár krocích jsme potkali souseda. Vedl si na provázku čubinku smíchanou ze všech možných ras. Náš vlčák poskočil směrem k ní v radostné víře ve hru, ona ucukla a zbaběle schovala ocas. My majitelé jsme konstatovali, že z toho velká taškařice nebude, prohodili jsme pár vět o počasí a seně, a šli každý po svém. Ač na první pohled nenápadná, ve skutečnosti klíčová událost.

Večer, po uspání synka, jsem si četla ruský tisk. Úchylka, ale už se jí nezbavím. Někdo humpolácky tluče na okno pokoje, kde spí mé poloafghánské pětileté dítě. Psa vybíralo ono: prý je černý jako on a táta. Pán na ulici na mne řval. Sprostě a drze. Artikuloval s pomocí jazyka omámeného alkoholem, ale bohužel mu bylo dost dobře rozumět. Během asi dvaceti minut mi sdělil: že zabije našeho psa (ten šílel v kotci, neboť měl pocit, že na nás zaútočili nepřátelé – skoro se trefil), že jsem bezohledná podivná ženská, že bude volat na policii a že za chvíli přijdou svědci.

Z jeho projevu vyplývalo, že jsme našeho psa nechali sežrat jejich psíka s velkýma ušima. Stál prý pět a půl tisíce a to už je trestný čin. Ranilo mne to. Chci volat policii. Pán řve, že si ji zavolá sám. A že až můj pes pokouše jejich dcerku, zatluče mu hřebík mezi oči, a já uvidím…

Za pánem přijel mnohem střízlivější výrostek, který měl být svědkem události. Ukázalo se, že svědkem nebyl, ale že vsí jde informace o černém psu, kterého řada lidí viděla na hřišti, a tedy musel sežrat psíka mnohem menšího, který nezodpovědně utekl z domu, zřejmě přímo do nastaveného chřtánu. Jenže já našeho vlčáka sleduji neustále, i  koutkem oka při pití piva.

Ten den žádného jiného tvora nesežral a později jsem téměř detektivním způsobem zjistila, že se činu technicky ani dopustit nemohl. Psík byl tak poraněný, že by zhruba 800 metrů od hřiště k Močidlu, kde ho pak nešťastní majitelé našli, neušel. V českobrodské nemocnici mi potvrdili, že ho něco velkého překouslo a musel být utracen.

Opilce a adolescenta jsem se nakonec zbavila a do rána probděla nad ruským tiskem. Ani si to nezaslouží. Následující ráno se rodina psíka v čele s paní… říkejme jí třeba X, vrhla na automobil mé matky a Václava. Je jim v průměru sedmdesát. Neslušné posunky identifikují dobře.

Matka, majitelka Broka a milovnice psů, byla raněna obviněním, že přihlížela, jak ten náš černej zmetek rve jejich mazlíčka. Matka se rozplakala. Nad mrtvým mazlíčkem, ubrečenou holčičkou, co už si s naším klukem asi fotbal nezahraje, nad tou bezvýchodnou situací, kdy je křivě obviněna a dokázat nevinu je prakticky nemožné.

ČTĚTE TAKÉ:

A také zbytečné. Žena prohlásila, že viděla našeho psa, jak útočí i na další tvory, a že je nebezpečný pro děti na hřišti. On. Žádný jiný pes. Jen ten náš. Který na hřišti mezi dětmi nikdy nebyl.

Na rozdíl od mnoha ostatních psů, kteří pobíhali po hřišti i v ten osudný den. Někteří volně, jiní se drželi svých pánů za vodítka. Všichni vypadali mírumilovněji než ten náš. Korunu jsme vlastní reputaci nasadili ve chvíli, kdy jsme se snažili holčičce pátrající po miláčkovi pomoci.

Pokud pak doma informovala maminku, že potkala lidi s velkým černým psem a oni přiznali, že jejich drobečka předtím viděli, byli jsme vyřízení. My. I náš pes. Marný byl argument, že nám náš svěřenec neutekl. Že byl na rozdíl od své údajné oběti pevně přivázaný a stále na našich očích. Že se nejspíš toulavý psík protáhl nějakým plotem a dostal krutě za vyučenou.

Že nám to je moc líto a vidět plačící děti, které měly v jednom oku zoufalství a ve druhém nenávist, je pro mne nejen bolestné, ale i alarmující. Protože můj syn se také liší od ostatních dětí poněkud divočejším vzhledem. Je maličko jiný.

Přece taková nicotná odlišnost nemůže v jeho životě sehrát žádnou zásadní roli! Ano, lidé ho občas řadí k Romům a mně to nevadí. Nebo se mám fakt bát, že ho kvůli barvě a způsobu života těch, kterým je podobný, ocejchují stigmatem zločince a povaleče? Když v sámošce někdo ukradne láhev okurek a on tam bude stát ve frontě na kasu, má to spočítané.

Jako narkoman, který se nachomýtne ke krádeži injekčních stříkaček. Jen díky stereotypům a předsudkům, na kterých sedíme jako na vejcích, prošla chlapci z Břeclavi, co spadnul ze zábradlí, lež o útoku romských chuligánů. Jestli byl někdo z břeclavských Romů doteď mírumilovný, muselo ho to přejít. Jasně, pes si stigma na tlapce neuvědomuje, ale možná se z něj časem „díky“ postoji okolí stane opravdu rváč a vrah.

Před několika dny se na výloze místního obchodu objevila výzva. Lidé by prý měli zabránit dalšímu neštěstí a dosvědčit, že viděli, jak v uvedený den na hřišti jeden pes roztrhal druhého. V dopise ale ještě stálo, že by lidé měli zabránit podobným útokům na spořádané občany. Vsí se mezitím v ústní formě nesla zaručená informace, že náš pes útočí na děti.

Začala jsem přemýšlet, za kolik by se dal prodat náš chatrný domek a kde by naši přičmoudlou famílii i se psem přijali. Nejbližší sousedé se ale chovají mile a nad příhodou mávali rukou. Jen v hospodě jsem se přestala cítit tak dobře jako dřív. Pivo ztratilo svůj říz a pohledy ho naopak získaly. Lidé se svými psy, které na procházkách potkávám, se s úsměvem drží pěkně stranou. Od té doby si náš pes s žádným jiným nepohrál. Začíná být naštvaný. Osamocený a zatrpklý.

Uklidnila se nakonec krapet i má matka. Když k ní přijdu, vezme jezevčíka na klín a chlácholí mne. Na zem ho nepustí. Tak jako dřív. Aby si pohrál s naším vlčákem. Prý to s ničím nesouvisí… je to tak nějak automatické. Podvědomé. Náš pes je z té izolace zmatený. A nevrle vrčí.

Beru ho na procházky později večer. Vyběhli jsme tuhle do polí za vsí. Již jedenáctá odbila...Pustila jsem ho z vodítka a začala trénovat přivolání, odložení, jak se to píše v příručkách. Když tu se ze tmy vynořila postava na kole, od boku jí trčelo cosi… byla to hlaveň. Myslivec. Náš pes se zachoval jako idiot, věren své pověsti a v šíleném zděšení – lekl se víc než já – kolem myslivce kroužil. 

Štěkal jako blázen, lítal jak smyslů zbavený a myslivec byl právem naštvaný. To je konec, napadlo mne. Zítra si celá Lhota řekne, že ho pouštím už nejen na pejsky a děti, ale i na myslivce. Z tohohle už se nikdy nedostaneme. Až příště bude zakousnuta kráva, přijdou rovnou k nám a já se radši bez mučení přiznám. Zapírat totiž nebude mít smysl.

Zapojte se do diskuze! Nově přes SMS

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!