Pro příklad. Mám starého kamaráda z první třídy základní školy. Volal mi a posílal sms zprávy tak dlouho, až jsme se sešli. Teď… jak to napsat. Nesmím jmenovat hospodu, nesmím nazvat jeho jméno, vlastně to ani není přítel z první třídy, ovšem nemohu prozradit z jaké.
"Já jsem ale zahraničář,“ říkám mu hned na začátku. Vypráví se slzami v očích o jakési státní zakázce, snad ekologické, o nespravedlnostech, podvodech, machinacích, panu Kalouskovi, (slovo pán jsem si přidala já), jakémsi Romanovi, Ráthovi, Bártovi, věcech veřejných i tajných, a pak se skoro rozbrečí. Dala jsem si to nejlevnější na jídelním lístku, neboť můj žaludek dojala informace, že šlo o miliardy a ty shrábnul někdo úplně jiný, než měl.
"Já se starám o spadlá letadla v Rusku. Ruské parlamentní volby a situaci v Kyrgyzstánu,“ říkám s plnou pusou. Kamarád nejí. Třese se mu vidlička a rozhlíží se, jako kdyby mi za protektorátu sděloval úkryt výsadkářů ze Silver B.
"Tady jde o život víc, než v Rusku,“ tvrdí a já mu nevěřím. Za pár dnů další. Příbuzná z tátovy strany. Při dortu typu sachr (už to ale není, co to bývalo) mi vysvětlila, jak byl stát, občan a tedy i já okraden stavbou obří tkáňové banky v Brně. Neříkala, že jde o život, ale šeptala, když ze sepe sypala numera dokazující, kolik si kdo nakradl. "Je to blbý,“ říkám soucitně. "Ale já to maximálně mohu říci kolegům z práce, kteří se danou problematikou zabývají.“
Vytřeštila oči. Kolegům prý nevěří, noviny jsou propletené s politiky a leckdy jim slouží. Nikdo už jim nevěří. "Zato ty?“ Zvolala s nádechem obdivu, výčitky a strachu. "Vždyť máš přístup na ta nejvyšší místa, znáš kdekoho, a seš poctivec.“
WikiLeaks, respektive jeden americký diplomat, mi zavařil. Zatímco při popisu stavu české korupce se někdejší americký velvyslanec Richard Graber strefil skvěle – navázal na svého předchůdce Williama Cabanisse, který podezíral Čechy ze spousty špatností, a sdělil Americe: V Čechách je to stále horší. Poslal v tajné depeši do Washingtonu zprávu, kterou mohl s přehledem napsat po setkání se strýci z naší Lhoty, kteří donedávna daný problém řešili denně v hospodě. Teď už je to přešlo. Zhodnotili ho jako neřešitelný a vrátili se k zanícenému sledování sportu. I tam to prý ale jde s poctivostí a ctí z kopce. Takže z koníčků zbyde za chvíli už jen sledování pornofilmů – tam člověk nějaké vysoké mravní hodnoty snad ani nehledá, a proto se nebude cítit podveden.
Takže pan velvyslanec Graber to neměl se sestavováním zprávy o úplatkářství, zlodějinách a podvodech v Čechách nijak moc složité. Zato s nejvlivnějšími ženami si zjevně nevěděl rady. Přemýšlela jsem, co ho vedlo k tomu, aby do jednoho pytle hodil mne, novinářku na pozdní mateřské (v sedmačtyřiceti letech vychovávám čtyř a půl letého poloafghánce), odstoupivší ministryni obrany Vlastu Parkánovou, krásnou Terezu Maxovou (u ní bych vzhledem ke zjevu snad i o nějakém vlivu na pár jedinců z české politické scény uvažovala) či Olinku Sommerovou, mojí kamarádku a ženu vysoce aktivní, leč vysoce postavenými muži většinou opovrhovanou pro její angažovanost a poctivost i feministické sklony.
Kdybychom ovšem právě my, ženy vybrané americkým velvyslancem, mohly mluvit do dění v těch nejvyšších poltických sférách, řídit ekologické tendry, kontrolovat ČEZ, napojení našich politiků na ruskou politicko-oligarchickou mafii, prostě kdybych Já, Vlasta, Tereza, Olga a další měly opravdu tu moc.... Věřím, že teď se sevřelo pár tučných zadků strachy. Bohužel, musím je uklidnit. Nevím jak ostatní slušné a vlivné, ale moje maličkost přístí pozvání do restaurace bude muset odmítnout. Frustruje mne to, bolí mne u srdce a nad žaludkem, když na mne kamarádi vylévají vědra cizí špíny a chtějí, abych ji svým vlivným hadříkem uklidila. Sedím ve své Lhotě, odkud řídím, jak si myslí Amerika, dění přinejmenším ve střední Evropě, a přemýšlím, zda v téhle atmosféře strachu, mravního humusu a korupční extáze mohu vůbec uchránit svého ještě nevinného syna před vlivem všudypřítomného marasmu. Mateřský pud vítězí. Jdu volat Olince a Vlastě. Tlusté zadky, třeste se. Já zásadně nešeptám.
