Pak jsem musel dát všanc pár bodů, abych dokázal zvládnout osm kilometrů po silnici dálničního typu za méně než jednu hodinu, při čekání ve frontě kamionů zformulovat v dětštině informaci o tom, že se pravidelná večerní projekce oblíbeného pořadu o společném životě tří mláďat medvěda hnědého a bývalého západočeského zpravodaje ČT překládá na zítřek („Táta bude pa, až půjdeš hají, tak mija přijdou zejtra, aňo? A kva-kva určitě taky.“), ustát útrpný pohled bezdětného kolegy na sedadle spolujezdce. Ale co by člověk neudělal pro kamaráda.
Když tady ještě byl, bylo na všechno dost času, ale sotva umřel, spěchám, jako by to ještě mohlo něco změnit. Nakonec jsem sice dorazil trochu pozdě, hospoda Na Smutníku, zamluvená na jeho památku, byla natřískaná po půdu, ale ten film se ještě nepromítal, co ho sestříhali kamarádi z fotek na jeho oblíbenou muziku, takže jsem o nic nepřišel. Co víc, dokonce jsem byl pro svou počítačovou gramotnost vybrán do čestné funkce „muže, který spustí projekci“, stal jsem se promítačem jeho osudu, stiskem mezerníku jsem nakopnul jeho život a na konci ho - chvějícím se prstem - navěky zapauzoval.
Byl to bigbíťácký život, na spoustě fotek kalhoty do zvonu, ukázky z černobílých amatérských filmů, na nichž kromě obří zábavy, kterou si všichni při natáčení užili, nebylo vidět skoro nic. Divadlo, fotbal, fotky z koncertů a hospody, hospody, hospody: interiéry i zahrádky zalité sluncem.
Filmový recenzent se ve mně nezapřel, v duchu jsem si říkal, že až to bude někdo dělat pro mě, musí můj život vyjít o polovinu kratší a s hudbou Hanse Zimmera, aby se publikum nestihlo začít drbat a hledat odložený půllitr, ale nakonec jsem jim stejně výsledek vřele pochválil, co by člověk neudělal pro kamarády. Ale napadlo mě, když jsem se koukal na ten sluncem zalitý život, zda by se z toho mého dalo vystříhat dost slunných záběrů, a nebo jestli by se odehrával jen v zahulených redakcích, sterilních zasedačkách a černých kinosálech, jestli v něm nebylo víc tyátrů nežli divadla, víc kopanců nežli fotbalu. A usoudil, že jsem jiná generace.
Mezi dveřmi jsem narazil na starého muzikanta a chvíli jsme si povídali o tom, proč mé generaci už nestačí rozhlas a proč už nás nebaví celý večer strávit jen ve společnosti lidského hlasu, proč zvuk je tak málo a večer tak dlouho, pak jsme narazili na fajfky - mívali jsme společného dýmkaře - a já říkám, že to je podobné jako s fajfkama, že jsem s nimi přestal, protože kdo má čas se na to furt soustředit, čistit, nacpávat, plánovat si dvě hodiny kouření dopředu. A on říká, že jemu fajfky zakázali doktoři, takže se s nimi ráz na ráz rozloučil, všechny zabalil do pytle a už se na ně nikdy nepodíval.
A já si najednou připadal hloupě, že jsem ty svoje nechal zaprášené v polici, že mě ani nenapadlo se s nimi rozloučit a už vůbec ne dát je do rubáše. Na mobilu jsem našel šestnáct zmeškaných hovorů, ale ty se daly vyřídit z auta, doma zbyl ještě čas na Poslední slovo, vždyť za jeden večer se dá stihnout tolik práce, dokonce jsem před spaním našel vhodný rubášek, do kterého se ty moje slunné chvilky a vzpomínky na teplo v dlani tak akorát vešly.
