Babička, jeho tchyně, neměla s lidmi, a dokonce ani s jejich černobílými televizními verzemi, žádný problém. Poznala herce i v převlečení. A občas se divila, proč si ten dělňas, co přece vždycky chodil v montérkách, oblékl nařasenou halenu a bije se mečem. Poznala hercův obličej, ale bylo třeba jí vysvětlit, že se herec objevil ve dvou docela jiných inscenacích.
Invazivní druh. Rychle se rozrůstá, kde by neměl. A obvykle to začíná kartáčkem na zuby |
Tatínek se o své poruše nikdy nedozvěděl. Já žiju v osvícenější době, aspoň pokud se podobných diagnóz týče, a tak o ní vím. Jmenuje se prosopagnosie. Není životu nebezpečná, ale často vede k trapasům.
Každý se přece cítí jako blbec, když se setká se skvělým člověkem, prokecá s ním v hospodě celý večer, a když ho uvidí druhý den na ulici, nepozná ho. Pár lidí jsem už takhle urazila. Na slovo „prosopagnosie“ naštěstí vesměs slyší a odpustí mi.
Průšvih nastane, když obličej, který nepoznáte, přestože jste ho viděli už mnohokrát, patří někomu z jiné rasy. Černoši v New Yorku si často stěžovali, že je my bílí prostě nevidíme. A pokud si jich přece všimneme, nepoznáme je. Vidíme na nich jen to nejnápadnější: barvu kůže. Jejich rysy jsou pro nás tak cizí, že nerozeznáme jednoho od druhého. A pak se necháme slyšet, že „všichni černoši vypadají stejně“.
Invazivní druh. Rychle se rozrůstá, kde by neměl. A obvykle to začíná kartáčkem na zuby |
Tuhle pomluvu se už nějakých třicet, pětatřicet let usilovně snažím vyvrátit. Bedlivě se dívám na černochy, studuju tvar jejich obličejů, jejich lícní a lebeční kosti, tvar nosu, úst, tváří i uší. Není to snadné, vždyť trpím mírnou prosopagnosií. Ale vypracovala jsem se. Rozeznám od sebe například dvě Keňanky, které chodí k nám do kostela, a které si plete i můj skoromanžel K., sám Afričan. A jsem na to patřičně hrdá.
Problém nastane, když přijedu do vlasti. Nebílých obličejů je tu pořídku. A s těmi bílými je potíž.
Moje prosopagnosie, bez mého vědomí a souhlasu, si tváře, které kolem sebe vídám, zařazuje do 12, možná 15 „typů“. A to ve mně vyvolává přesvědčení, že snad každého „odněkud znám“.
Invazivní druh. Rychle se rozrůstá, kde by neměl. A obvykle to začíná kartáčkem na zuby |
Támhleten pán, to je přece můj strejda, když mu bylo 40! A tahle dívka moje spolužačka! A do tohohle týpka, co visí v tramvaji na tyči, jsem se před 50 lety nešťastně zamilovala na lyžařském zájezdu! Každou chvíli mám chuť za někým běžet a volat: „Dlouho jsme se neviděli. Ale týjo, ty seš furt stejná!“ Musím se krotit, abych to nedělala.
Těším se na Londýn. To bude kolem mě zas spousta černých tváří a ty si nepletu.
