Česká ekonomika teď roste vysokým tempem, které si pamatujeme pouze z dob předcovidových. (V roce 2021 byl sice meziroční růst vyšší, ale to byl umělý a čistě matematický následek předchozího propadu za covidu). To je určitě dobrá zpráva pro novou vládu, která navíc plánuje ten růst (a naše bohatnutí) ještě zvýšit. Aby k tomu ale mohlo dojít, nová vláda musí přestat dělat to, co dělala vláda stará (a ty před ní) – a to je tomu růstu bránit.
Česká ekonomika roste. Proti loňsku stoupla o 2,6 procenta |
Zbohatnout ekonomiku totiž lze pouze investicemi. A skvělá zpráva je, že firmy investovat chtějí. Ale to v drtivé většině případů neznamená jen zmodernizovat nějaké stroje ve stávající budově. Aby mohly vyrábět více anebo nové věci, je většinou potřeba i nové budovy, nového prostoru. A tady naráží kosa na kámen.
Státní systém povolování staveb je nejpomalejší v Evropě (ať se nehádáme o to, jestli na světě jsme až na 156. nebo třeba „jenom“ na 120. místě). O tom každý mluví v kontextu nedostatkových bytů, ale zapomíná se, že to brání v rozvoji i firmám. A je skvělé, že nová vláda si změnu stavebního zákona vzala jako svou první prioritu.
Těžbu „peněz“ v naší obci nechceme!
Mezitím se ale ukazuje, že je tu ještě horší žába na prameni. Starostové v čele místních úderek tzv. NIMBY – „ať si staví, ale někde jinde“. A tak součástí říjnových voleb v mnoha místech byla i místní referenda o nějaké stavbě, na které by ekonomický život obce mohl vydělat, které ale místní odmítli. A i když třeba byla účast nedostatečná, místní starosta se na údajnou vůli občanů obce odvolává.
A tak například na Praze 12 teď kvůli odporu místních není dovoleno firmě se započetím průmyslové výroby kovových výrobků v zóně, která podle místního územního plánu počítá s průmyslovými výrobními provozy. I když o její produkci je zájem po celé Evropě, a žádnou velkou dopravou by místo nezatížila. Tak jak pak můžeme chtít, aby česká ekonomika rostla více, aby tak daně vybraly ještě více peněz na rozdávání všem?
Dalším posunem trendu je, že už se neprotestuje jen proti těžbě nerostů, ale dokonce i proti geologickému průzkumu, jestli by tam vůbec bylo co těžit. Třeba na Příbramsku. A když už se někde prokáže, že bychom mohli ze země ekonomicky těžit přímo peníze (ve formě zlata, jako před dvěma týdny ve Zlatých Horách), místní to opět nedovolí. A korunu těmto novým pořádkům nasazují u Brna, kde obec brání vybudování moderního centra pro lidi s tělesným hendikepem. Vozíčkáře v naší obci nechceme!
Nu a pak je tu ještě jeden nejnovější rakovinný trend. Postupuje plíživě, ale o to je zákeřnější. Stát se stává překážkou sám sobě i efektivnímu rozvoji. A to především proto, že se zcela nerozumně pouští do zbytečných investic tam, kde si soukromý sektor sám poradí, a navíc lépe. Řeč je o průmyslových zónách.
Naivní spoléhání na stát
Výstavba takové zóny – od zajištění sítí a terénních úprav, přes komunikace až po případnou výstavbu budov – je komerční aktivita, ve které stát nejenže nemá žádnou výrobní či cenovou výhodu. Ba co hůř, bývá to nutně i dražší. Proto by to stát neměl dělat vůbec – ku prospěchu všech, nejen daňových poplatníků. Jediná výhoda, kterou může stát mít, je při případném vykupování pozemků (státní mocí). Nicméně český stát se rozhodl, že to bude on, kdo bude tuto komerční činnost provozovat i tam, kde to potřeba není. Snad podle vzoru „Když už může stát vařit pivo, proč by nemohl kopat díry“.
Vezměme si nejnovější případ u Chebu. Tam naštěstí listopadové referendum vznik průmyslového parku nezařízlo. Jenže město má dnes na stole dvě nabídky. Státní investiční a rozvojová společnost (SIRS) nabízí, že průmyslový park pro (dodnes oficiálně neznámého) investora připraví – to znamená, že pozemek zasíťuje, zarovná, a zaasfaltuje. Půl miliardy ale nechá shnít v zemi. Doslova.
Referendum o osudu podnikatelského parku v Chebu je neplatné, přišlo málo lidí |
Pod pozemkem se totiž nachází ložisko písku, které soukromník ve své konkurenční nabídce navrhuje vytěžit – a o to větší pak bude výnos z parku pro město. Navíc by se zvýšila dostupnost stavebního materiálu v regionu, takže by na tom vydělalo i celé Chebsko. A co víc: Tím, že se celý průmyslový park vytěžením písku o něco „zanoří“ pod okolní krajinu, tak se i sníží „nevzhlednost“ prostoru. A ta bývá pro obyvatele často hlavním argumentem NIMBY odboje.
To je přesně rozdíl v přístupu soukromníka proti státu. Je třeba připravit průmyslový park. Tak ho státní firma připraví, bez dalšího. „Příkaz zněl jasně“. Soukromník ale vždy hledá i při té přípravě nějaké příležitosti, jestli by se něco nedalo nějak lépe zužitkovat. Ano, aby se na tom dalo více vydělat. Ale to pak také znamená nabídku lepší ceny než od státu pro zákazníka – v tomto případě město.
To se však z nějakého důvodu rozhodlo, že půjde raději se státní firmou. Říká, že tak bude mít lepší kontrolu nad tím, kdo bude průmyslový park užívat. Ale spoléhat zrovna tady na stát je pro město – podle dat – naivní. Ve společném podniku se státem může být město celkem lehce přehlasováno co do užití. Zvlášť když stát bude chtít začít šermovat „strategickým významem pro celou ekonomiku“. Opět podle dostupných zdrojů proti tomu soukromník nabízí zastupitelstvu města smluvně zajištěné veto při výběru uživatelů parku.
A že spolupráce se státem přinese městu nějaké další výhody a záruky? Spíše naopak. Data opět ukazují, že stát nesčetněkrát nesplnil sliby městům při „spolupráci“ na průmyslových parcích. V Kolíně nakonec nedodal dotaci na stavbu bytů. V Liberci nepostavil slíbené druhé silniční napojení zóny. A tak podobně.
Kde to bude bolet nejméně
Ta nespolehlivost státních nabídek pro města není nutně dána tím, že by je chtěl stát ošidit planými sliby. Ale stát má vždy milióny různých priorit. I ten nový, s novou vládou. A když mu dojdou peníze, bude šetřit tam, kde to bude nejméně (politicky) bolet. A to bude v místních průmyslových zónách vždy.
Budoucnost českého průmyslu? Nečekejme, jak dopadnou Němci, postarejme se o sebe sami |
A českému státu teď peníze skutečně došly. Oproti tomu soukromník má vždy jako konkrétní prioritu toho jednoho zákazníka, tady město. A vede na projektech oddělené a smluvně ošetřené účetnictví, takže i kdyby se mu hroutil nějaký jiný projekt na druhém konci země, nebude kvůli tomu osekávat sliby dané třeba v Chebu.
Proč se ve skutečnosti takováto města brání rozumnému ekonomickému chování, nevíme. To, že obce mají v Česku největší rozpočtové přebytky v celé EU, situaci určitě nepomáhá. Proč ale stát zatvrzele lpí na vlastní „investici“ a brání rychlejšímu a hospodárnějšímu postupu, je záhadou. I tady totiž jde o „naše“ peníze. Peníze daňových poplatníků. A když se teď hledá, kde by se ještě nějaké našly, tohle je určitě zdroj pro novou vládu, aby je mohla použít jinak. Podle instrukcí, které jsme jí dali ve volbách.
