Není o speciálně vycvičených policejních psech, co denně nasazují vlastní životy, aby zachránili ty lidské. Není o psech, kteří se díky svému úžasnému nosu stali nezbytnými pomocníky při hledání přeživších v sutinách domů. Nemluvím o psech-stopařích, bez kterých jsme si před časem neuměli představit žádnou detektivku.
Nemluvím dokonce ani o proslulém psovi – tuším, že to byl labrador -, který se vrhl do řeky za svou tonoucí lidskou společnicí, a i když byl o polovinu menší, dokázal ji zachránit.
Ne, o těchhle psech nemluvím. Tohle jsou opěvaní hrdinové, kterým nikdo neupírá jejich zásluhy. (Možná kromě pašeráků výbušnin nebo drog, které vyhmátli na hranici.) Chci mluvit o hrdinech, které nikdo neopěvá a o kterých se nenatáčejí dokumentární filmy. Konkrétně o pejscích, kteří dělají společníky jistému typu starších dam.
„Gentlemany vyhoď, jsou k ničemu.“ Jak definice ženy ovlivnila praxi s toaletami |
„Ježíšikriste, co to zas provádíš? Nemůžeš chodit pořádně? K čemu to zase čucháš? Čucháš a čucháš a čucháš! Já se z tebe zblázním, fakt. No nevrť na mě ocasem! Pořád vrtíš ocasem, vrtíš a vrtíš a vrtíš! No co to zas děláš? Tam nesmíš! Co já si s tebou počnu? Zlobíš a zlobíš a zlobíš!“
Dáma s natupírovanými rudými vlasy a make-upem, který hrozil, že se každou chvíli zřítí jako zdi Jericha, za sebou jednou rukou vlekla nákupní tašku na kolečkách a druhou škubala za vodítko. Na jeho konci se nacházel chundelatý psík zvíci jorkširského teriéra, drobně se třásl, nervózně se ohlížel a snažil se – jak se aspoň zdálo – dělat všechno přesně tak, jak si to panička přeje. Když ho napomenula, že nesmí vrtět, poslušně sklopil ocas mezi nohy. Když na něj zakřičela, že nesmí čůrat, spustil nožičku a ani neucvrnkl. Byl to jeden z nejposlušnějších pejsků, jaké jsem kdy potkala.
Ale paničku svým chováním neuspokojil. Ať si počínal jakkoli, neustále ho peskovala. A on si její výčitky zjevně bral k srdci. Vypadal zoufale.
Podobných dam s podobnými psíky jsem za jediný den strávený v Praze potkala několik. Neodvážila jsem se se žádnou z nich promluvit a zeptat se, co po tom nešťastném psovi vlastně žádá. Tiše jsem se psy soucítila a říkala si, že pro ně není úniku.
Čerstvá vejce od fašistky. Má ráda extrémní pravici a své oblíbené imigranty |
Zatímco manžel, druh nebo kamarádky můžou kdykoli odejít a praštit za sebou dveřmi (možná to už dávno udělali), pes je na takové paničce závislý. Musí snášet její nálady, její láteření a věčné peskování, a ani nemůže zavolat na linku důvěry.
Ne, není týrané zvíře. Panička ho krmí, češe, koupe a vodí na procházky. Jistě ho nebije. Psík slouží pouze jako hromosvod, na kterém si vybíjí své frustrace. Pes tím před stejným osudem zachraňuje lidi.
A právě těmhle psům-hrdinům chci poděkovat. Budou trpět místo lidí, dokud je v jejich funkci nenahradí chlupaté roboty.
