Bude v tom cosi předvěkého, zda v kritickou chvíli převáží pud sebezáchovy, soudnost, či dokonce záchvěv solidarity – anebo prožitek „vzrůša“ se vším, co přináší. Možná lze změřit, kdy přesně nastává zlom mezi pocitem přímého ohrožení a nadvládou zvědavosti – a kdy se tedy člověk stává z oběti čumilem. Parafrázujme úsloví: kdo tvrdí, že nikdy nečuměl, dělá to dodnes.
Čumilství prosté i digitalizované
Většinou na to jdeme takhle: někde nastane „vzrůšo“. Bezdomovec ležící bezvládně na ulici zpravidla „vzrůšem“ není, příliš jsme tomu přivykli anebo to má možná malou dynamiku. Chodec sražený autem, to už jde, autonehoda je ještě lepší, požáru plynu se pak vyrovná jen máloco. Čumil by se rád postavil hned vedle, aby se mu dobře čumělo. Zatímco z chodce zvolna vyprchává život, nabourané vyprošťují z auta a hasiči hasí, čumil zírá. „Uvolněte to tu trochu, rozejděte se,“ žádalo se zřejmě tak bezvýsledně, až se i u nás před deseti lety začaly standardně používat kolem míst neštěstí zástěny.
SchodištěPo schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás. |
Účinná je také bezpečnostní páska, kterou lze obehnat podstatně větší prostor. Čumilové pak stojí vyrovnaní kolem. Někdy je proto potřeba pásku doplnit zřízencem, aby vyrovnaní zůstali a všelijak se na ni netlačili a nenakláněli se přes. Někdejší prosté čumilství už je totiž to tam.
Kdeže je biblické „lid stál a díval se“?! Pokročilo do roviny čumilství digitalizovaného a příslušné „vzrůšo“ je vždy nutno nafotit, natočit a nejlépe rovnou umístit na sociální sítě. Pamatujete si ještě na selfie Emmy Smetany s planoucí Notre Dame v pozadí?! To byl teprve začátek. I ten „lid“ z evangelia by dnes Ježíše na Golgotě nasnímal a sestřihal do reelsek.
Národní zlozvyk v pěkném obalu
Samozřejmě vyvstává argument společenské prospěšnosti: jak bychom se asi bez těchto pohotových amatérských reportérů dozvěděli, co se děje?! Protože se za čumilství v koutku duší stydíme, dokážeme je ospravedlňovat i mnoha dalšími způsoby. My přece nečumíme, jdeme kolem se psem! My jenom koukáme, kudy se dá projít! A také – jen jsme se dívali, jestli něco není potřeba: to když jsme navíc vychovaní k tomu, že se sluší být druhým v nouzi prospěšný.
Dáš život dětem – a co zbude z tebe? Madony na tisíc způsobů |
Možná má Kateřina Šedá ve své Encyklopedii nešvarů národa českého v XV kapitolách čili Národní sbírce zlozvyků mnoho dalších zdůvodnění. Možná právě na tuto knihu vybude letošní Magnesia Litera, na kterou je nominovaná, a my se pak budeme moct inspirovat spoustou dalších výmluv, protože to bude v televizi.
A kdo tu vlastně nečumí?
Tak zatím zpátky k tomu požáru. Co vám budu vykládat, začuměli jsme si. Obdiv zaslouží všichni hasiči, záchranáři a nevím kdo další, kdo pomohl ten průšvih zmoct i s vědomím, že má v zádech bezpočet očí (a s nimi i proud dobrých rad). Že se to dostane na internet, který dodává čumilství ještě další, širokospektrální rozměr. Právě sítě totiž saturují čumilský pud nevídanou měrou a z každé události dokážou její očumovatelný potenciál vyždímat na maximum.
A tak jsme zase u onoho bodu, kde asi se nás událost přestává dotýkat a stává se záležitostí k čumění. Nejspíš i u módní otázky, nakolik nás sociální sítě také v tomto bodě odlidšťují a umenšují naši schopnost reagovat ve fyzickém světě. Tkví onen okamžik zlomu až v plameni, který se vzedme a sežehne nám wifinu a mobil? Bylo by to spektakulární. Obávám se ale, že právě sklon čumět je niterným výrazem ryzí lidskosti, ačkoli v té její podobě, kterou se snažíme zahalit do pěkných šatiček. Ale protože k lidskosti naštěstí vždy patří také soucit a nápomocnost, dá se to s námi lidmi nakonec nějak vydržet.
