Vím, že se spisovně nazývá „pažitka“, neboť roste na „pažitu“ a to je slovo jak z Vrchlického. „Šnytlík“ je sice germanismus, ale právě i tím připomíná časy rakouskočesko-uherské kuchyně. Co by byla hovězí špička, Tafelspitz, toto vepřo knedlo zelo starého mocnářství, bez šnytlíkové omáčky! Nostalgický román Josepha Rotha Pochod Radeckého pojednává o táflšpicu, a tedy i o šnytlíku.
Nemaje kuchařky jako Rothovi starorakouští hrdinové, nasypal jsem si čerstvého šnytlíku prostě na chleba s máslem. To samo o sobě bylo básní, ale přece zachtělo se mi explicitnější poetické oslavy šnytlíku. I otevřel jsem epos Vergiliova pokračovatele Columelly O pěstování zahrad (lze ho nalézti spolu s Vergiliovými Zpěvy rolnickými i pastýřskými ve výboru Písně pastvin a lesů, 1977). Čtu hexametr za hexametrem, je tam o kypření i hnojení, o druzích salátu i tykve, ale o šnytlíku ni verše!
Pátrám dál a zjišťuji, že šnytlík se pěstuje v Evropě až od středověku, a tudíž ho Říman Columella nemohl znáti, a tedy ani opěvati. Ale Walahfried Strabo, mnich a básník karolinské doby, živší v klášteře Reichenau na Bodamském jezeře, by už mohl, ba měl.
Otevírám básnickou sbírku De cultura hortorum neboli O zahradnictví. Česky i latinsky vyšla v edici Fontes hortorum (Prameny o zahradách) roku 2005.
Strabo má básně o šalvěji, routě, brotanu, tykvi, melounu, pelyňku, jablečníku, fenyklu, kosatci, libečku, kerblíku, lilii, máku, mátě, celeru, řepíku, šantě, ředkvi i růži – a šnytlík zase nikde! Jaká hanba, jaký nevděk. Nedávno byla vyhlášena literární soutěž na téma chudoba. Proč ne. Ale což vyhlásit soutěž na báseň o šnytlíku?
