Již vyšlo v sedmi svazcích dílo Bedřicha Fučíka. Již byly vydány mnohé rukopisné práce Miloše Dvořáka. Již bylo shromážděno i torzo díla „meteoru“ této generace, Jana Franze. Nyní vyšel v nakladatelství Cherm péčí Ladislava Soldána svazek vybraných kritik a glos dalšího z oné plejády, Jana Strakoše, s prostým názvem O české literatuře, kritice a historii.
Svébytná osobnost
Strakoš ovšem nebyl pouze „dalším v řadě“. Jak lze nyní jeho texty číst pohromadě a v chronologickém pořádku, vystupuje z nich osobnost velmi svébytná. Ba, objevuje se v nich vedle sebe několik poloh, na první pohled nikoli snadno slučitelných.
Na jedné straně Durychův žák v umění bojovné až militantní katolické publicistiky, zaťatý polemik, protiněmecký nacionalista a propagátor baroka. Na druhé straně hlavní český hlasatel Bremondovy teorie „čisté poezie“. Na třetí straně slezský regionalista. Na čtvrté straně nejaktivnější český navazovatel kontaktů se soudobou evropskou katolickou literaturou a kritikou, jakýsi „ministr zahraničí“ české katolické literatury.
Nejzajímavější z toho všeho je však přece jen ona „čistá poezie“. Tento koncept spočívá ve víře, že když se v básnickém textu–míněno: skutečném básnickém textu, textu básníka-génia – „odbourají“ všechny vrstvy povrchové, tedy všechny „prozaické“ obsahy a také všechny ideologie, dojde se k jádru, k „čisté poezii“. Tato čistá poezie je vždycky, bez ohledu na autorovy světonázory a předsudky, vlastně modlitbou, dotekem věčnosti. Básnická a mystická zkušenost jsou variantami jedné a téže zkušenosti s hlubinným, s nevýslovným. Kterážto teze koneckonců může být povzbuzením pro tvůrce zdaleka ne jen katolické...
