Syžet je stále týž - fiktivní příběh o tom, jak kardinálové zvolí papeže, který papežem být nechce. Váhá, rekapituluje svůj život - a nakonec, přes nátlak i prošení, přímo z ikonického svatopetrského balkonu, tváří v tvář jásajícím davům, odmítne, omluví se a odstoupí. Avšak, co chtěl režisér Nanni Moretti příběhem sdělit?
Jeden pravil, že ve filmu jde o zobrazení nelidskosti vatikánského aparátu, který chce performovat před médii i před davy na Svatopetrském náměstí svoji ritualizovanou, bezchybnou dokonalost, svůj hladce běžící „božský stroj“ - i za cenu lží, podvodů a nátlaku.
Druhý pravil, že jde naopak o zobrazení lidské stránky všech těch kardinálů a jiných hodnostářů - jejich slabosti, pošetilosti a někdy i hravosti; toho, čím se vlastně mohou a mají jevit sympatičtí.
Třetí pravil, že jde o vzájemné zrcadlení duchovní a sekulární struktury: církev je jako divadlo, divadlo jako církev. Teologie jako psychoanalýza, psychoanalýza jako teologie. Obé má svou vznešenost i směšnost. Jde jen o to, kdo čemu věří.
Čtvrtý pravil, že vůbec nejde o církev ani o její konfrontaci s psychoanalýzou - že ty slouží jen jako efektní příležitost ukázat cosi obecného: přetěžké rozhodování každého jednotlivce, co učiní se svým životem. Přetěžké odhodlávání říci NE něčemu, co se jeví jako pocta, ale co může být břemenem nesnesitelným. A vůbec nejtěžší ohlížení zpět, za rozhodnutími, která už nejdou změnit.
A víno mlčelo.
