Při zprávě o Hitlerově smrti si zapsal verš ze Žalmu 135 „Qui percussit reges magnos“ neboli „(Bůh) jenž zahubil smělé krále“.
Současná situace jistě nemá tragiku oněch událostí. Přece však nestydatost oné drzosti a prolhanosti, jež zvítězila nad (jistě že místy topornou a amatérskou) dobromyslností; ono dovršení všech lží zpupným aktem, v němž slizký zákulisník vyskočil zpoza scény a vesele zvolal „Kuku, to já jsem to všechno připravoval!“; ono zklamání mladých lidí, z nichž mnozí si poprvé zakusili zkušenost nasazení a hořké prohry; přece to vše volá po ponoření do vln posvátného textu, zrcadla lidských podlostí a chyb i tajemných řízení dějin.
I ponořil jsem se, a nalezl Pláč Jeremiášův: „Hořko je siónské dceři. / Její protivníci nabyli vrchu, její nepřátelé žijí v klidu. / Její velmožové jsou jako jeleni, když nenacházejí pastvu, / táhnou vysíleni před tváří pronásledovatele. / Jeruzalém se rozpomíná ve dnech svého ponížení a zmateného toulání na všechno, co míval za žádoucí. / Protivníci to viděli a posmívali se jeho zániku.“
Prohrálo se, a je třeba to přiznat. Nevymýšlet honem honem v průběhu několika hodin a dní, „co udělat“.
ČTĚTE TAKÉ |
Protože udělat se nyní nedá vůbec nic. Nehledat ani laciné útěchy „třeba to s Ovarem nebude tak zlé“. Protože to bude zlé. Je třeba nechat hoře plně dopadnout a působit. Až se duše vykoupe v hořkosti, až se ztiší, pak bude teprve možno přemítat, co dále. A mezitím se věnovat nějakým pěkným knihám.
