Poslyšte, jak si to vysnil Jaroslav Durych roku 1924 v článku, nazvaném prostě Demokracie, začínajícím trpkým steskem nad sobeckým partajničením první republiky a poté líčícím budoucí ideální stav, k němuž je třeba dospět:
"Svoboda voleb a ustavení právoplatného parlamentu bylo by možno jen za následujících podmínek: Bylo by třeba rozpustiti ústředí všech politických stran, předáky jejich internovati pod vojenským dozorem, kanceláře zapečetiti, jmění zabaviti, všecky funkcionáře dáti pod policejní dozor a jakoukoliv agitaci trestati dle stanného práva. Pak vypsati volby. Každá kandidatura by však byla zakázána. Nikdo by se nesměl pod trestem káznice ucházeti o mandát. Lid sám by musil pátrati mezi sebou po tom, komu má věnovati svou důvěru, sám by musil pečovati o to, aby volil dobře. () Ale to, co se nyní nazývá volbami, to nejsou volby, nýbrž komedie."
Starý, tehdy vlastně mladý Durych byl ovšem mistrem žánru parodických grotesek, i mistrem téměř nepostřehnutelného přecházení z vážna do ironie a zase zpět. A někdy byl i mistrem v tom, jak toto přecházení tak rafinovaně zastřel, že už možná ani sám nevěděl, zda mluví vážně či ironicky...
Starý Durychův časopis Rozmach je ovšem ukázkou toho, jak ošemetné bývá toto pohrávání s efektními literárními obrazy politických převratů. Durych sám se sice od praktické politiky držel v pečlivé vzdálenosti - ale jeho nejbližší spolupracovníci v Rozmachu mysleli podobné nápady vážně, prakticky a politicky. A že Durych se k onomu kroku od kritiky k činu neměl - odhodlali se k němu sami. A víte, děti, kde ti pánové do roka a do dne skončili? V Národní obci fašistické.
